Slova po tichu, ticho po slovech

Docela programově se snažím lhát, jen když je to bezpodmíněčně nutné. Ale po konci olomoucky kratochvilného Tichého úterý, večeru poezie věnovaného památce brněnského básníka Tomáše Mazáče, jsem naprosto vyvedena z míry, nebo spíše z tiše spikleneckého posmutnění, zalhat musela, to abych vůbec byla schopna z toho prostoru odejít. Jen jsem poděkovala za darované CD, zablekotala něco jako "napíšu recenzi" a s výmluvou na poslední vlak domů jsem zmizela do ulic města M's. Recenze to nebude, pro tu je nutno mít od díla odstup. A ten ani nemám, ani nehledám. Facebook nemá zrovna dobou pověst, ostatně to já taky ne. Tož co. Můžu směle přiznat, že Tiché lodi jsem potkala právě na vlnách modrých rizikových emocí a domnělého sebepředvádění. Což je ale paradox, protože muzika i kapitán, kormidelník, a posádka včetně posledního plavčíka Tichých lodí jsou introvertní v míře, před níž i takový Karel Plíhal (ve verzi bez říkanek) vypadá jako rozšafný chlapík. Prostě někdo z přá...

Tak jako v šamanské tradici existují erbovní zvířata, snad všichni skuteční posluchači mají mezi svými oblíbenci někoho, jehož písně ho provázejí v podstatě po celý život.  Mým takovým je Vladimír Mišík. On byl jedním z prvních netelevizních, nerádiových  zpěváků, kterého chválívali v legendárním časopise Melodie, co jsem si čítávala na základce pod lavicí v hodinách matematiky (Jistě i jiných, ale jen matikářka paní S. mi za to napsala poznámku do žákajdy! :-)) a kterého jsem si mohla poslechnout dokonce i živě. Recenzní výpalek jeho letošního CD mi poslal "náš pan kapitán" v marné naději, že bude moci mými případnými postřehy doplnit svou recenzi ( https://petrvlasak.blog.respekt.cz/jednou-to-potka-i-v-misika/ ). Ale přestože jsme kdysi společné recenze psali (a jsme dokonce zmíněni jako zdroj v jedné bakalářské práci :-)), přece jenom já píšu "na emoce", ne na rychlost a fakta. Stejně mu za tu důvěru a příležitost děkuju. Příběh o tom, proč a jak natočil Vl...

Miluju to. Koupit si zpáteční lístek z místa, kde něco musím, až na odpoledne, nebo dokonce letní podvečer a zbylý čas se jen tak volně poflakovat po městě. Nic si nezjišťovat předem, nic si nedomlouvat, jen jít a dívat se okolo a podléhat instinktivnímu puzení. V jeden pátek jsem měla být brzo ráno ve Vědecké knihovně Olomouc. Ano, té u červeného cihlového kostela. Jako kdyby ta ostřě vysoká věž byla nabodeníčkem na věci mé, minulé i současné.  Poznaně nakonec smutné, i ještě snad otevřené. Po mile kolegiální schůzce bylo přede mnou pár hodin, kdy jsem nic nemusela a dost toho mohla. Nejprve je třeba se chůzí a dechem vyvázat k běžného schématu: práce-domácnost-net a snění. Přemýšlím o tom, že bych si možná pro jednou výjimečně zasloužila snídani venku, ale čajovny jsou ještě zavřené, kafé nepiju a na lavičku v parku je poněkud chladno a větrno. Nemyslím, jdu z Dolního náměstí vzhůru ke známé svatomichalské kupoli uličkou,ve které jsem nikdy nebyla a otevř...

Trápívali nás kdysi v seminářích marxáku otázkou, zda je daný názor správný. Bylo to tak: Jako zadání pro domácí přípravu nám vyjmenovali příslušné stránky nějakého díla klasiků (M-E-L) a při dalším setkání (což ještě šlo, ale horší bylo, když se to stalo i součástí zkoušky!) vyučující přečetl jediný odstavec a my měli jednoslovnou odpovědí určit, zda to je, či právě naopak není, marxistické. Jestli se někdo vůbec obtěžoval si doma ty pasáže číst, nevím,. Sama jsem se v původním nadšení (nebo to byl nováčkovský strach?)   parkrát pokusila, ale když jsem seznala, že je to stejně marné, používala jsem většinou metodu náhodného výběru z dvojice možností Ano - Ne. Samozřejmě, s pravděpodobností půl-na-půl. Často si na to vzpomenu, když se snažím interpretovat ty zauzlené věty, které jsou mi sice zřídka, ale pořád ještě občas adresovány. Některá souvětí, nebo, dařilo-li se, i jednoduché, leč ne holé věty, bych si mohla v hlavě přehazovat vidlema vlastní zkušenosti celé dlouhé ...

Jakub „Cermaque“ Čermák není    -  přes své mládí třicítku právě minuvšího textaře, zpěváka, muzikanta, básníka a respektovaného animátora -  na české kulturní scéně žádným nováčkem. Jeho právě vycházející {recenzi jsem psala v březnu 2017 - pozn. aut.} CD Neboj je už jeho oficiálně osmým albem. Ale přesto:   Kdo je? A co nám svou poslední prací podává v natažených dlaních? V první řadě je to jeden z nejlepších českých textařů své generace. Jeho obraty a obrazy jsou trefné, hluboké a nezpochybnitelné. Dále je rapperem, který činí tento žánr objevným i pro ty, kteří testosteronovou přeexponovanost jeho rigidní formy nedokážou nebo nechtějí přidat ke svému kulturnímu rozhledu.   A v neposlední řadě je Jakub (do)statečně citlivý muž. Napsat angažovanou, až politickou píseň, a přitom nesklouznout k za pár hodin/dnů/týdnů už vyvanulé agitce, umí skutečně málokdo. Jakub Čermák ale ano. Vůbec nezastírá svoje názory a postoje v našich...

Vrátila se mi chuť k veřejnému psaní. A focení. Ale protože za těch  devět let, co tady "Slova po tichu, ticho po slovech" visela, pokročil webdesign znatelným způsobem, oblékla jsem dnes blogu nový kabátek. Jako signál nové etapy, jako zřetelný oddělovač. Články zůstaly nedotčeny. Na hrst z nich sice nechci a opravdu nemůžu být pyšná, ale jakmile bych začala svou vlastní minulost cenzurovat, kdo by mi ještě mohl věřit? Zbyl-li tu někdo z minula, ujišťuji vás, že jsem nikoho z mysli a zřetele neztratila. A změny vzhledu jsou jenom faceliftingové, snad směřující k  větší přehlednosti, čitelnosti a jednoduchosti. Vítejte zpět, protože já už tady zase jsem. S. Památník stoletých záplav z roku 1997; autor Pavel Míček; instalováno v parku před Společenským domem architekta Vladimíra Karfíka v Otrokovících

Vysvědčení. Tak jo, když boj, tak boj. Nejsem o nic lepší, ale ani horší. Říká se: „Malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti.“ Ale nemusí to být vždycky pravda. V den, kdy někteří rodičové či víkendoví rádobyvychovávatelé odvozují SVOU hodnotu od vysvědčení svých aninesvěřenců, já se pochlubím naší dnešní skvělou ranní chvilkou. Obouvám se pod schody na odchodu do práce, matně si vzpomínám, kam jsem včera mrskla s klíči, když se ozve charakteristický zvuk odemykání z druhé strany. Á, L. se vrací z posledního středoškolního mejdanu. Věřím jí víc než sobě samé (a mám k tomu své dobré  důvody), takže se vůbec neobávám toho, co uvidím, v jakém stavu se po protančené noci vrací.  A taky že jo!  V kráse svých devatenácti let, usměvavá,  v náladě lehce letně sentimentální, malounko unavená, nebývale ochotně odpovídá na mé otázky po včerejšku. S nadhledem, nadsázkou,  zorientovaně a vyrovnaně. Domlouváme detai...

Nehledat a najít, neprosit se a dostat. (Věnováno MBzO a TvS) Vyprovokována D., vydala jsem se letos poprvé do práce na kole. S přepínačem pozornosti nastaveným na hodnotu "Úplná", protože tudy, kudy se vloni nedalo, se letos může, a vice versa. Tak se mi stalo, že jsem z břehu Dřevnice, kousek před největším vnitrozlínským splavem nepřehlédla "zvláštní ptáky" ( Oldřich Janota a Emil Pospíšil , ale mám ráda i tu coververzi Jarretu). Nevím, kdo to nátáhl mezi lípy na obou březích dvě lana a na ně zavěsil siluety labutí, vytvořené z drátu a asi nějaké bílé netkané textilie. Nevím ani, proč to udělal(a), jestli je to plašička nebo umělecký projekt. Nedaleko odtamtud sídlí hned dvě základky, ale odtud prý vítr nevane. Ale právě v něm se labutě krásně vlní a chvějí. Navíc provonění vůní lipového květu ještě před utrhutím dělá z onoho místa středobod mého párdenního těšení se. Tahle je ale do-opravdická. Do-datečně: Tak, už je vyvysvětleno. Ins...

Ráno. První radou, které se vám dostane, když se trápíte problémy se spánkem je, že musíte chodit spát a vstávat ve stejnou hodinu, tedy dodržovat konstantní rytmus. Měla jsem pár let potíže s usínáním, ostatně není se čemu divit, protože to fakt nebyly dobré roky. Součástí mého restartu ale je, že chodím spát tehdy, kdy se mi chce. Ve svém pokrokově čilém věku si to můžu dovolit, protože mám už jaksi úspěšně odkojeno-odpečováno.  Ovšem tělu, navzdory sokolskému sloganu, neporučíš. Což o to, usínám takřka okamžitě (úplňky jsou samozřejmě výjimkou, to snad každý senzitivnější pochopí, protože sám nespí vůbec nebo jen mělce a málo),  když ale dříve začnu, dříve taky se spánkem skončím. Obzvláště za těchhle letně dlouhých, zpěvných dní. Takže čtvrtá nadranní obvykle znamená, že už jsem v mezičasí, mezistaví, na vlně α, mezi spánkem, R.E.M. sněním a bděním.  Ovšem nemíním se tím trápit a považovat to za problém, naopak toho využívám buď k domácí práci, do kt...

Je po maturách i návazných večírcích. Vztah studentů a profesorů se změnil z hierarchického na málem kamarádský. Z rozumu se přechází na city. Někdy. Někde. Umělecké střední školy jsou asi výjimkou. Nebo aspoň ta, ze které jsem minulé čtyři roky jsem sice kuse a zřídka, ale přece jenom dostávala echa. Po úvodním oboustraně seznamovacím ročníku, když učitelé odborných předmětů  vysledovali, kteří ze svěřených "děcek" svým zvoleným oborem žijí a kteří naopak pouze  "naplňují procenta docházky", nastaly tři roky, které by se označit spíše jako čas mentorství než učitelství nebo učení. Ve vzájemných diskusích, špičkování, inspiraci, rostl vztah, který dnes vyvrcholil  vernisáží společné výstavy pěti letošních absolventů v pivnici Pod lipami. Prostor pro své odcházející studenty domluvil a úvodní řeč vedl Mgr. Martin Dvořák. Kdyby se i výstavy "dospělých" výtvarníků komentovaly takto věcným, vývoj tvorby autora shrnujícím, do kontextu zasazujícím, obsah i ...

Slovo Sluňákov se mi poprvé do pozornosti propašovalo skrzevá muziku. Někdy na jaře roku 2008 se na webu jedné mé oblíbené pražské kapely, kterou si k nám doposud žádný z pořadatelů pozvat netroufl, zasvítil    plánovaný olomoucký koncert na Horním náměstí.   Hm... ... Nebylo třeba žádného přemýšlení, jestli se tam vydat. Tak jsem objevila tradiční prvomájový Ekojarmark a překvapivě vysokou míru shody hudebních preferencí hlavního dramaturga s mými. Na koncerty jsem si začala více méně pravidelně dělávat čas i náladu, ale co ten vlastní Sluňákov, domovská základna, místo pravidelných výchovně-vzdělávacích  a kulturních akcí (nejen) pro školáky a celé rodiny? Naprosto ničím nepodloženě se mi v hlavě uhnízdilo mylné přesvědčení, že je to kdesi daleko „v kopcích“, tedy rozlehlých prostorách lužních lesů. Kdesi daleko od civilizace, od linek veřejné dopravy, tam,   kam se dá pohodlně dojet akorát tak autem. Ale jo, jednou si to vš...