Slova po tichu, ticho po slovech

Z té hrstky lidí, které tzv. znám, jsem já tím rozhodně největším zbabělcem. Jediné dobrodružství, které si totiž dopřávám, je to s neznámými knížkami (nadto ve veřejné knihovně). Cožpak u prózy, tam to vyplývá z počtu pravděpodobnosti, ale tak jednou do roka se mi stane, že si mě k sobě přitáhne sbírka současné poezie, na kterou jinak obvykle nestačím. A tím, kdo si začne, jsou vždycky a výhradně slova titulu. Tentokrát nebylo nic snadnějšího, než ulovit tu, která v souladu s východním pojetím považuje melancholii za kategorii krásy a nikoli diagnózu. Navíc se k tomu přidala vzdálená ozvěna Pijáka absinthu (nebo libo-li českou variantu ), krásné svrchní i vnitřní grafické provedení (na speciálním grafickém papíře, který má své jméno!), celostránkové černobílé fotky přírodních textur (autoři Štěpán Mamula a Petr Svoboda). Po celkem krátkém nahlédnutí na vlastní obsah a doslov Jaroslava Meda, který zmiňuje návaznost na klasiky, jejichž jména si ani netroufám uvést, protože bych sama se...