Příspěvky

(Vy)poslechnuto: Cermaque - Neboj (Indies Scope, 2017),

Jakub „Cermaque“ Čermák není   - přes své mládí třicítku právě minuvšího textaře, zpěváka, muzikanta, básníka a respektovaného animátora -  na české kulturní scéně žádným nováčkem. Jeho právě vycházející {recenzi jsem psala v březnu 2017 - pozn. aut.} CD Neboj je už jeho oficiálně osmým albem. Ale přesto:Kdo je? A co nám svou poslední prací podává v natažených dlaních?

V první řadě je to jeden z nejlepších českých textařů své generace. Jeho obraty a obrazy jsou trefné, hluboké a nezpochybnitelné. Dále je rapperem, který činí tento žánr objevným i pro ty, kteří testosteronovou přeexponovanost jeho rigidní formy nedokážou nebo nechtějí přidat ke svému kulturnímu rozhledu.A v neposlední řadě je Jakub (do)statečně citlivý muž.

Napsat angažovanou, až politickou píseň, a přitom nesklouznout k za pár hodin/dnů/týdnů už vyvanulé agitce, umí skutečně málokdo. Jakub Čermák ale ano. Vůbec nezastírá svoje názory a postoje v našich domácích, evropských či celoplanetárních bolestech, ale dělá to n…

Po více než dvou letech

Obrázek
Vrátila se mi chuť k veřejnému psaní. A focení. Ale protože za těch  devět let, co tady "Slova po tichu, ticho po slovech" visela, pokročil webdesign znatelným způsobem, oblékla jsem dnes blogu nový kabátek.

Jako signál nové etapy, jako zřetelný oddělovač.

Články zůstaly nedotčeny. Na hrst z nich sice nechci a opravdu nemůžu být pyšná, ale jakmile bych začala svou vlastní minulost cenzurovat, kdo by mi ještě mohl věřit?

Zbyl-li tu někdo z minula, ujišťuji vás, že jsem nikoho z mysli a zřetele neztratila. A změny vzhledu jsou jenom faceliftingové, snad směřující k  větší přehlednosti, čitelnosti a jednoduchosti.

Vítejte zpět, protože já už tady zase jsem.

S.

Milý deníčku...(3)

Vysvědčení.

Tak jo, když boj, tak boj.
Nejsem o nic lepší, ale ani horší.

Říká se: „Malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti.“
Ale nemusí to být vždycky pravda.

V den, kdy někteří rodičové či víkendoví rádobyvychovávatelé odvozují SVOU hodnotu od vysvědčení svých aninesvěřenců, já se pochlubím naší dnešní skvělou ranní chvilkou.

Obouvám se pod schody na odchodu do práce, matně si vzpomínám, kam jsem včera mrskla s klíči, když se ozve charakteristický zvuk odemykání z druhé strany. Á, L. se vrací z posledního středoškolního mejdanu. Věřím jí víc než sobě samé (a mám k tomu své dobré  důvody), takže se vůbec neobávám toho, co uvidím, v jakém stavu se po protančené noci vrací. 
A taky že jo!  V kráse svých devatenácti let, usměvavá,  v náladě lehce letně sentimentální, malounko unavená, nebývale ochotně odpovídá na mé otázky po včerejšku.
S nadhledem, nadsázkou,  zorientovaně a vyrovnaně. Domlouváme detaily domácnostní logistiky a já končím:

„Ale tohle triko neznám! To máš n…

Milý deníčku...(2)

Obrázek
Nehledat a najít, neprosit se a dostat.
(Věnováno MBzO a TvS)

Vyprovokována D., vydala jsem se letos poprvé do práce na kole.
S přepínačem pozornosti nastaveným na hodnotu "Úplná", protože tudy, kudy se vloni nedalo, se letos může, a vice versa.
Tak se mi stalo, že jsem z břehu Dřevnice, kousek před největším vnitrozlínským splavem nepřehlédla "zvláštní ptáky" (Oldřich Janota a Emil Pospíšil, ale mám ráda i tu coververzi Jarretu).

Nevím, kdo to nátáhl mezi lípy na obou březích dvě lana a na ně zavěsil siluety labutí, vytvořené z drátu a asi nějaké bílé netkané textilie. Nevím ani, proč to udělal(a), jestli je to plašička nebo umělecký projekt. Nedaleko odtamtud sídlí hned dvě základky, ale odtud prý vítr nevane. Ale právě v něm se labutě krásně vlní a chvějí. Navíc provonění vůní lipového květu ještě před utrhutím dělá z onoho místa středobod mého párdenního těšení se.




Milý deníčku...(1)

Ráno.

První radou, které se vám dostane, když se trápíte problémy se spánkem je, že musíte chodit spát a vstávat ve stejnou hodinu, tedy dodržovat konstantní rytmus. Měla jsem pár let potíže s usínáním, ostatně není se čemu divit, protože to fakt nebyly dobré roky. Součástí mého restartu ale je, že chodím spát tehdy, kdy se mi chce. Ve svém pokrokově čilém věku si to můžu dovolit, protože mám už jaksi úspěšně odkojeno-odpečováno.  Ovšem tělu, navzdory sokolskému sloganu, neporučíš. Což o to, usínám takřka okamžitě (úplňky jsou samozřejmě výjimkou, to snad každý senzitivnější pochopí, protože sám nespí vůbec nebo jen mělce a málo),  když ale dříve začnu, dříve taky se spánkem skončím. Obzvláště za těchhle letně dlouhých, zpěvných dní. Takže čtvrtá nadranní obvykle znamená, že už jsem v mezičasí, mezistaví, na vlně α, mezi spánkem, R.E.M. sněním a bděním.  Ovšem nemíním se tím trápit a považovat to za problém, naopak toho využívám buď k domácí práci, do které se mi jindy nechce, anebo …

Děkujeme! Odcházíme... - Vernisáž kolektivní výstavy absolventů UMPRUMky v UH

Obrázek
Je po maturách i návazných večírcích. Vztah studentů a profesorů se změnil z hierarchického na málem kamarádský. Z rozumu se přechází na city. Někdy. Někde.

Umělecké střední školy jsou asi výjimkou. Nebo aspoň ta, ze které jsem minulé čtyři roky jsem sice kuse a zřídka, ale přece jenom dostávala echa. Po úvodním oboustraně seznamovacím ročníku, když učitelé odborných předmětů  vysledovali, kteří ze svěřených "děcek" svým zvoleným oborem žijí a kteří naopak pouze  "naplňují procenta docházky", nastaly tři roky, které by se označit spíše jako čas mentorství než učitelství nebo učení. Ve vzájemných diskusích, špičkování, inspiraci, rostl vztah, který dnes vyvrcholil  vernisáží společné výstavy pěti letošních absolventů v pivnici Pod lipami.
Prostor pro své odcházející studenty domluvil a úvodní řeč vedl Mgr. Martin Dvořák. Kdyby se i výstavy "dospělých" výtvarníků komentovaly takto věcným, vývoj tvorby autora shrnujícím, do kontextu zasazujícím, obsah i form…

Kam se ráda vracím - Sluňákov

Obrázek