Slova po tichu, ticho po slovech

Docela programově se snažím lhát, jen když je to bezpodmíněčně nutné. Ale po konci olomoucky kratochvilného Tichého úterý, večeru poezie věnovaného památce brněnského básníka Tomáše Mazáče, jsem naprosto vyvedena z míry, nebo spíše z tiše spikleneckého posmutnění, zalhat musela, to abych vůbec byla schopna z toho prostoru odejít. Jen jsem poděkovala za darované CD, zablekotala něco jako "napíšu recenzi" a s výmluvou na poslední vlak domů jsem zmizela do ulic města M's. Recenze to nebude, pro tu je nutno mít od díla odstup. A ten ani nemám, ani nehledám. Facebook nemá zrovna dobou pověst, ostatně to já taky ne. Tož co. Můžu směle přiznat, že Tiché lodi jsem potkala právě na vlnách modrých rizikových emocí a domnělého sebepředvádění. Což je ale paradox, protože muzika i kapitán, kormidelník, a posádka včetně posledního plavčíka Tichých lodí jsou introvertní v míře, před níž i takový Karel Plíhal (ve verzi bez říkanek) vypadá jako rozšafný chlapík. Prostě někdo z přá

Tak jako v šamanské tradici existují erbovní zvířata, snad všichni skuteční posluchači mají mezi svými oblíbenci někoho, jehož písně ho provázejí v podstatě po celý život.  Mým takovým je Vladimír Mišík. On byl jedním z prvních netelevizních, nerádiových  zpěváků, kterého chválívali v legendárním časopise Melodie, co jsem si čítávala na základce pod lavicí v hodinách matematiky (Jistě i jiných, ale jen matikářka paní S. mi za to napsala poznámku do žákajdy! :-)) a kterého jsem si mohla poslechnout dokonce i živě. Recenzní výpalek jeho letošního CD mi poslal "náš pan kapitán" v marné naději, že bude moci mými případnými postřehy doplnit svou recenzi ( https://petrvlasak.blog.respekt.cz/jednou-to-potka-i-v-misika/ ). Ale přestože jsme kdysi společné recenze psali (a jsme dokonce zmíněni jako zdroj v jedné bakalářské práci :-)), přece jenom já píšu "na emoce", ne na rychlost a fakta. Stejně mu za tu důvěru a příležitost děkuju. Příběh o tom, proč a jak natočil Vl

Miluju to. Koupit si zpáteční lístek z místa, kde něco musím, až na odpoledne, nebo dokonce letní podvečer a zbylý čas se jen tak volně poflakovat po městě. Nic si nezjišťovat předem, nic si nedomlouvat, jen jít a dívat se okolo a podléhat instinktivnímu puzení. V jeden pátek jsem měla být brzo ráno ve Vědecké knihovně Olomouc. Ano, té u červeného cihlového kostela. Jako kdyby ta ostřě vysoká věž byla nabodeníčkem na věci mé, minulé i současné.  Poznaně nakonec smutné, i ještě snad otevřené. Po mile kolegiální schůzce bylo přede mnou pár hodin, kdy jsem nic nemusela a dost toho mohla. Nejprve je třeba se chůzí a dechem vyvázat k běžného schématu: práce-domácnost-net a snění. Přemýšlím o tom, že bych si možná pro jednou výjimečně zasloužila snídani venku, ale čajovny jsou ještě zavřené, kafé nepiju a na lavičku v parku je poněkud chladno a větrno. Nemyslím, jdu z Dolního náměstí vzhůru ke známé svatomichalské kupoli uličkou,ve které jsem nikdy nebyla a otevřený 

Trápívali nás kdysi v seminářích marxáku otázkou, zda je daný názor správný. Bylo to tak: Jako zadání pro domácí přípravu nám vyjmenovali příslušné stránky nějakého díla klasiků (M-E-L) a při dalším setkání (což ještě šlo, ale horší bylo, když se to stalo i součástí zkoušky!) vyučující přečetl jediný odstavec a my měli jednoslovnou odpovědí určit, zda to je, či právě naopak není, marxistické. Jestli se někdo vůbec obtěžoval si doma ty pasáže číst, nevím,. Sama jsem se v původním nadšení (nebo to byl nováčkovský strach?)   parkrát pokusila, ale když jsem seznala, že je to stejně marné, používala jsem většinou metodu náhodného výběru z dvojice možností Ano - Ne. Samozřejmě, s pravděpodobností půl-na-půl. Často si na to vzpomenu, když se snažím interpretovat ty zauzlené věty, které jsou mi sice zřídka, ale pořád ještě občas adresovány. Některá souvětí, nebo, dařilo-li se, i jednoduché, leč ne holé věty, bych si mohla v hlavě přehazovat vidlema vlastní zkušenosti celé dlouhé hodi