Interpretace I.
Trápívali nás kdysi v seminářích marxáku otázkou, zda je
daný názor správný.
Bylo to tak:
Jako zadání pro domácí přípravu nám vyjmenovali příslušné stránky nějakého díla klasiků (M-E-L) a při dalším setkání (což ještě šlo, ale horší bylo, když se to stalo i součástí zkoušky!) vyučující přečetl jediný odstavec a my měli jednoslovnou odpovědí určit, zda to je, či právě naopak není, marxistické.
Jestli se někdo vůbec obtěžoval si doma ty pasáže číst, nevím,. Sama jsem se v původním nadšení (nebo to byl nováčkovský strach?) parkrát pokusila, ale když jsem seznala, že je to stejně marné, používala jsem většinou metodu náhodného výběru z dvojice možností Ano - Ne. Samozřejmě,
s pravděpodobností půl-na-půl.
Často si na to vzpomenu, když se snažím interpretovat ty zauzlené věty, které jsou mi sice zřídka, ale pořád ještě občas adresovány. Některá souvětí, nebo, dařilo-li se, i jednoduché, leč ne holé věty, bych si mohla v hlavě přehazovat vidlema vlastní zkušenosti celé dlouhé hodiny, ale stejně bych nezjistila, co, a hlavně proč, jimi autor(ka) myslela(a).
Ilustrace příkladem?
Byl jednou jeden lhář a zbabělec. Tedy, to vím dnes, tenkrát když se tahle situace skutečně udála, jsem pro něho měla jiná, a nepochybujte o tom, že něžná jména. A ten měl v zásobě (zda v hlavě, nebo v pamětech svého pracovního compu – smartphone nemá možná dodnes, ten hlasitě proklamovaný obránce „tradičních“ hodnot), mi pochopitelně známo není, protože mi nikdy NECHTĚL dát příležitost se na to zoči-voči zeptat, nebo dokonce pomalu a postupně zkoumat metodou fyzického pokusu a omylu.) spoustu citátů, bonmotů a floskulí. Ano, jako i on-hradu-aktuálně-pán má titul Ing. Ale používá ho jen ve chvílích, kdy si potřebuje svou hodnotu podepřít něčím formálním, třeba když chce zapůsobit na nějakou vnadnou vtipálku, anebo píše-li udání.
A ten mi jednou, bez uvedení autora, (jak typické!) napsal, že to, že se někomu líbíme, znamená jen a pouze to, že mu připomínáme někoho jiného.
Jak si poradit se znaménkem této věty? Je to dobře, když v sobě navzájem vidíme někoho, kdo ve skutečnosti, v jádru, v srdci a prožívání nejsme? To asi ne! Chceme být přece milováni, nebo aspoň přijímáni, takoví jací jsme. Bez přetvářky, masek a rolí.
Anebo právě, že ne? Co když nevědomě toužíme po tom, aby – třeba z obranných důvodů - byl přijat náš pečlivé zvolený a kartáčovaný každodenní face&bodyl&mind - lifting?
Bylo to tak:
Jako zadání pro domácí přípravu nám vyjmenovali příslušné stránky nějakého díla klasiků (M-E-L) a při dalším setkání (což ještě šlo, ale horší bylo, když se to stalo i součástí zkoušky!) vyučující přečetl jediný odstavec a my měli jednoslovnou odpovědí určit, zda to je, či právě naopak není, marxistické.
Jestli se někdo vůbec obtěžoval si doma ty pasáže číst, nevím,. Sama jsem se v původním nadšení (nebo to byl nováčkovský strach?) parkrát pokusila, ale když jsem seznala, že je to stejně marné, používala jsem většinou metodu náhodného výběru z dvojice možností Ano - Ne. Samozřejmě,
s pravděpodobností půl-na-půl.
Často si na to vzpomenu, když se snažím interpretovat ty zauzlené věty, které jsou mi sice zřídka, ale pořád ještě občas adresovány. Některá souvětí, nebo, dařilo-li se, i jednoduché, leč ne holé věty, bych si mohla v hlavě přehazovat vidlema vlastní zkušenosti celé dlouhé hodiny, ale stejně bych nezjistila, co, a hlavně proč, jimi autor(ka) myslela(a).
Ilustrace příkladem?
Byl jednou jeden lhář a zbabělec. Tedy, to vím dnes, tenkrát když se tahle situace skutečně udála, jsem pro něho měla jiná, a nepochybujte o tom, že něžná jména. A ten měl v zásobě (zda v hlavě, nebo v pamětech svého pracovního compu – smartphone nemá možná dodnes, ten hlasitě proklamovaný obránce „tradičních“ hodnot), mi pochopitelně známo není, protože mi nikdy NECHTĚL dát příležitost se na to zoči-voči zeptat, nebo dokonce pomalu a postupně zkoumat metodou fyzického pokusu a omylu.) spoustu citátů, bonmotů a floskulí. Ano, jako i on-hradu-aktuálně-pán má titul Ing. Ale používá ho jen ve chvílích, kdy si potřebuje svou hodnotu podepřít něčím formálním, třeba když chce zapůsobit na nějakou vnadnou vtipálku, anebo píše-li udání.
A ten mi jednou, bez uvedení autora, (jak typické!) napsal, že to, že se někomu líbíme, znamená jen a pouze to, že mu připomínáme někoho jiného.
Jak si poradit se znaménkem této věty? Je to dobře, když v sobě navzájem vidíme někoho, kdo ve skutečnosti, v jádru, v srdci a prožívání nejsme? To asi ne! Chceme být přece milováni, nebo aspoň přijímáni, takoví jací jsme. Bez přetvářky, masek a rolí.
Anebo právě, že ne? Co když nevědomě toužíme po tom, aby – třeba z obranných důvodů - byl přijat náš pečlivé zvolený a kartáčovaný každodenní face&bodyl&mind - lifting?
A co když je to ještě jungovštější? Nebo to dokonce vychází už z onoho prapůvodního jeskyňáře? Co když se nám líbí ten/ta/to/ti/ty, kteří v nás budí nejasné vzpomínky a aluze na svou vlastní ztracenou část? Co když si zamilováním/láskou/vztahem nebo dokonce společným žitím snažíme znovuustavit svou původní, leč zakutálenou a rozprášenou jednou?
Ví Já?
NE!
Víte Vy?
Víte Vy?
Komentáře
Okomentovat