Slova po tichu, ticho po slovech

Trápívali nás kdysi v seminářích marxáku otázkou, zda je daný názor správný. Bylo to tak: Jako zadání pro domácí přípravu nám vyjmenovali příslušné stránky nějakého díla klasiků (M-E-L) a při dalším setkání (což ještě šlo, ale horší bylo, když se to stalo i součástí zkoušky!) vyučující přečetl jediný odstavec a my měli jednoslovnou odpovědí určit, zda to je, či právě naopak není, marxistické. Jestli se někdo vůbec obtěžoval si doma ty pasáže číst, nevím,. Sama jsem se v původním nadšení (nebo to byl nováčkovský strach?)   parkrát pokusila, ale když jsem seznala, že je to stejně marné, používala jsem většinou metodu náhodného výběru z dvojice možností Ano - Ne. Samozřejmě, s pravděpodobností půl-na-půl. Často si na to vzpomenu, když se snažím interpretovat ty zauzlené věty, které jsou mi sice zřídka, ale pořád ještě občas adresovány. Některá souvětí, nebo, dařilo-li se, i jednoduché, leč ne holé věty, bych si mohla v hlavě přehazovat vidlema vlastní zkušenosti celé dlouhé ...

Osud, někdy zvaný příroda, je asi fakt spravedlivý. Kromě těch pár obtížností, které je mi dáno nést, jsem byla naopak od ledasčeho osvobozena. Námátkou třeba od materiální závistivostí, existence tchýně, schopnosti vzteku, potřeby mít poslední (anebo vůbec nějaké :-) ) slovo, atd. Laxní postoj mám i ke svému šatníku, botníku a klice, na kterou si věším kabelku. Holky mě seznámily s kouzlem rodinné, přátelské i komerční recyklace a výměny, a běžně jednotlivé kousky nosím až do roztrhání. (A někdy se s nimi nedokážu rozloučit ani poté, viz periodocky obnovovaný a zalepovaný žralok na mých oblíbených modrých semiškách). A pak to příjde. Tak jednou za 3-5 let. To abych nepropadla pýše, jak jsem skromná, rozumná, ekologická a trvale udržitelná. Zcela nenápadně se vynoří nějaký nový kousek, který prostě CHCI nosit. A diléma je na světě. Vím, že když si ho pořídím, sama si následně zkazím radost výčitkami, že za ty prachy bychom mohly mít něco nového všechny tři. Ovšem, když se udržím na...

Bylo, opravdu BYLO, ale bohužel už dávno tomu, co jsme si posílali slovní fotky. Tedy (marné) pokusy popsat slovy to, co se nám nepodařilo vyfotit. Třeba proto, že jsme neměli u sebe foťák, nebyli jsme dost pohotoví, nebo nebyly vhodné světelné podmínky, záběr se nezdařil (a nedal se zopakovat), celek se nevešel do objektivu anebo (a to bývával především můj důvod) protože v ten okamžik stud bránil vytáhnout fotoaparát a cvaknout. Dnes jsem si na ten terminus technicus vzpomněla v už typicky myšlenkově nejplodnější části dne (tj. na kole cestou z/do práce). Podle zákona gradace bych teď měla nabídnout tři takové fotky, ale příkaz doby (jen žádné dlouhé nebo citově zatížené kecy!) velí jinak. Popíšu jen dvě (ale na oplátku mně přiměřeně dlouze :-)) Záběr č.1: Vracím se ve tmě sobotní noci skrz celé nedaleké městečko, protože mi samozřejmě ujel poslední vlak a připravuju se na to, že i tu zpáteční cestu budu muset absolvovat pěšourem. Jsem hysterická poplašenka i za denního světla, ne ta...

Od té doby, co mám tzv. sociální sítě jako pracovní úkol, pořád přemýšlím, jestli něco nedělám špatně, když tu sázím jeden zápis delší než druhý. A taky ta moje promořenost patosem a odkápávající emoce...prostě nejdu s dobou. Žádá se stručnost a hlavně hláškovitost! A tak ve mně dnes uzrálo rozhodnutí zavést novou rubriku (sama jsem zvědavá, jak dlouho mi to odhodlání vydrží a jestli se budu schopná vtěsnat do znakového limitu :-)) O deštnících a trhlém (samozřejmě v realitu neproměněném) nápadu Nejsme v rodině příliš dárkově nápadití (čti: jsme líní přemýšlet), takže je celkem běžné, že se vzájemně ptáme, co by si ten, který je právě v kalendáři zatržen, čili má porozeniny (krásný novotvar, zdůrazňující, že náš aktivní podíl na této životně důležité události je vskutku nulový, © R.M.) přál jako dárek. Existuje ještě mnohem nižší úroveň dárkové pokleslosti, ale k té se nepřiznám ani za nic na světě. Takže když jsem byla před několika málo lety dotázána, co bych si přála, odvětila jsem,...