Slova po tichu, ticho po slovech

Nebát se nejít s dobou Se špenátem a cirkusem je to podobné jako s písničkami Jakuba Čermáka. Buďto je to v dětství zadřený přízrak, který už vám nikdy nesmí na talíř resp. uřvaná okresní šmíra týrající zvířata anebo ve vás z prvních setkání zůstalo něco možná nepojmenovatelného, co vám ale dovoluje odpouštět, že zrovna tentokrát na vás zbyla ta zkaramelizovanější část ode dna kastrolu nebo že akrobatce ujíždí oko na punčoše. Tím nejvýraznějším na Jakubových písních jsou jejich texty. On je totiž především básník. Ne(jen) proto, že vydal několik sbírek poezie, ale mimo jiné pro cit k použití ani v mluvě, natož tak v písňových textech, ne příliš frekventovaných slov: žmolky, magma, vitráž, nevolky, úlitba ... Dalším důkazem jsou zvukomalebné pasáže: " ve zdech/ nevím kam vést dech" nebo "nad ránem na drátě kráká" . Nebo metafory: "jen nebe zůstane černé svisle/s kterým jsme svázani svým dechem na uzel/a snad nás uchrání/od chtěných kouzel/ a nechtěných zel...