Slova po tichu, ticho po slovech

Trápívali nás kdysi v seminářích marxáku otázkou, zda je daný názor správný. Bylo to tak: Jako zadání pro domácí přípravu nám vyjmenovali příslušné stránky nějakého díla klasiků (M-E-L) a při dalším setkání (což ještě šlo, ale horší bylo, když se to stalo i součástí zkoušky!) vyučující přečetl jediný odstavec a my měli jednoslovnou odpovědí určit, zda to je, či právě naopak není, marxistické. Jestli se někdo vůbec obtěžoval si doma ty pasáže číst, nevím,. Sama jsem se v původním nadšení (nebo to byl nováčkovský strach?)   parkrát pokusila, ale když jsem seznala, že je to stejně marné, používala jsem většinou metodu náhodného výběru z dvojice možností Ano - Ne. Samozřejmě, s pravděpodobností půl-na-půl. Často si na to vzpomenu, když se snažím interpretovat ty zauzlené věty, které jsou mi sice zřídka, ale pořád ještě občas adresovány. Některá souvětí, nebo, dařilo-li se, i jednoduché, leč ne holé věty, bych si mohla v hlavě přehazovat vidlema vlastní zkušenosti celé dlouhé ...

Jakub „Cermaque“ Čermák není    -  přes své mládí třicítku právě minuvšího textaře, zpěváka, muzikanta, básníka a respektovaného animátora -  na české kulturní scéně žádným nováčkem. Jeho právě vycházející {recenzi jsem psala v březnu 2017 - pozn. aut.} CD Neboj je už jeho oficiálně osmým albem. Ale přesto:   Kdo je? A co nám svou poslední prací podává v natažených dlaních? V první řadě je to jeden z nejlepších českých textařů své generace. Jeho obraty a obrazy jsou trefné, hluboké a nezpochybnitelné. Dále je rapperem, který činí tento žánr objevným i pro ty, kteří testosteronovou přeexponovanost jeho rigidní formy nedokážou nebo nechtějí přidat ke svému kulturnímu rozhledu.   A v neposlední řadě je Jakub (do)statečně citlivý muž. Napsat angažovanou, až politickou píseň, a přitom nesklouznout k za pár hodin/dnů/týdnů už vyvanulé agitce, umí skutečně málokdo. Jakub Čermák ale ano. Vůbec nezastírá svoje názory a postoje v našich...