Slova po tichu, ticho po slovech

Miluju to. Koupit si zpáteční lístek z místa, kde něco musím, až na odpoledne, nebo dokonce letní podvečer a zbylý čas se jen tak volně poflakovat po městě. Nic si nezjišťovat předem, nic si nedomlouvat, jen jít a dívat se okolo a podléhat instinktivnímu puzení. V jeden pátek jsem měla být brzo ráno ve Vědecké knihovně Olomouc. Ano, té u červeného cihlového kostela. Jako kdyby ta ostřě vysoká věž byla nabodeníčkem na věci mé, minulé i současné.  Poznaně nakonec smutné, i ještě snad otevřené. Po mile kolegiální schůzce bylo přede mnou pár hodin, kdy jsem nic nemusela a dost toho mohla. Nejprve je třeba se chůzí a dechem vyvázat k běžného schématu: práce-domácnost-net a snění. Přemýšlím o tom, že bych si možná pro jednou výjimečně zasloužila snídani venku, ale čajovny jsou ještě zavřené, kafé nepiju a na lavičku v parku je poněkud chladno a větrno. Nemyslím, jdu z Dolního náměstí vzhůru ke známé svatomichalské kupoli uličkou,ve které jsem nikdy nebyla a otevřený 

Trápívali nás kdysi v seminářích marxáku otázkou, zda je daný názor správný. Bylo to tak: Jako zadání pro domácí přípravu nám vyjmenovali příslušné stránky nějakého díla klasiků (M-E-L) a při dalším setkání (což ještě šlo, ale horší bylo, když se to stalo i součástí zkoušky!) vyučující přečetl jediný odstavec a my měli jednoslovnou odpovědí určit, zda to je, či právě naopak není, marxistické. Jestli se někdo vůbec obtěžoval si doma ty pasáže číst, nevím,. Sama jsem se v původním nadšení (nebo to byl nováčkovský strach?)   parkrát pokusila, ale když jsem seznala, že je to stejně marné, používala jsem většinou metodu náhodného výběru z dvojice možností Ano - Ne. Samozřejmě, s pravděpodobností půl-na-půl. Často si na to vzpomenu, když se snažím interpretovat ty zauzlené věty, které jsou mi sice zřídka, ale pořád ještě občas adresovány. Některá souvětí, nebo, dařilo-li se, i jednoduché, leč ne holé věty, bych si mohla v hlavě přehazovat vidlema vlastní zkušenosti celé dlouhé hodi