Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z 2011

Hana Andronikova

Tak jedna smrt nestačila. Dnes ráno zemřela spisovatelka Hana Andronikova. Bylo jí 44 let.
Její poslední knížku mi doporučila dívka, jejíž tipy se rozhodně nevyplatí přehlížet. Když jsem "Nebe nemá dno" dávala z rukou, byla jsem ale paradoxně ráda, že R. právě neměla službu u pultu. Asi bych jí "za provozu" nedokázala říct, co ve mně ta duhová knížka zanechává. Jak jsem ji nedokázala číst jako beletrii, jako fikci, že jsem ji od prvního do poslední písmenka brala doslovně, jako osobní zdůvěření. Slovům já věřím a tak mě ani nenapadlo pochybovat nad tvrzením ze záložky: "...dnes je zdravá...". Anebo jsem zase jenom nepochopila, že ono DNES znamená právě jen 24 hodin rozdělených napůl vteřinou, kdy byla ta věta napsána?

Sbohem, Hano, ať je Vám kvantová fyzika milostiva i tam, kam jste se vydala tentokrát.

Václav Havel

Měla být vánoční. Svíčka, darovaná jedním z mých nejbližších lidí. Teď už ale musí hořet. Za Vás, Václave Havle. Už navždycky mi Vaše jméno instinktivně vzplane v hlavě, když uslyším sousloví "náš prezident".

Od okamžiku na pódiu na Lipnici po snímky z Vašeho setkání s jeho svatostí dalajlamou.

Každému jeho nebe. Nebo tedy přesně: Květa Legátová nazvala tu ze svých rozhlasových her, na kterou právě myslím, Nebe pro každého. Jaké je to Vaše, nepochybuju ani na okamžik.

Vyposlechnuto: Markéta Irglová - Anar (Anti records, 2011)

Obrázek
Markéta Irglová psala texty svých písniček v angličtině ještě když žila v rodném Valmezu, nikoho tedy nemůže překvapit, že se toho nevzdala ani na svém prvním sólovém CD Anar. Proč by to taky dělala, když její po světě rozprostřené publikum tomuto jazyku běžně rozumí? Ale že o své souvěrce v mateřštině přece jenom i nadále stojí, dokázala jednak krátkým turné, které o několik měsíců předběhlo vydání alba americkou nezávislou společností Anti record, ale i tím, že svolila k jeho tuzemské distribuci prostřednictvím brněnských Indies.
Bude doma prorokem teď, když se v anglosaském světě zdá se na nějakou dobu usadila? To rozhodně ne. Myslím, že rozvrstvení tuzemských názorů na její tvorbu a projev se tímto albem nezmění. Ti, kdo měli její pomalé, romantické písničky plné mladistvých nadějí a víry rádi už dříve, budou přinejmenším potěšeni, kdyby už jenom tím, že ji zde mají na souvislé a dostatečně dlouhé ploše. Naopak ti, co jí už dříve nemohli přijít na jméno, podpořeni třeba tím, že …

Vyposlechnuto: CD Divozemí - Circus Cermaque (Indies Scope Records, 2011)

Obrázek
Nebát se nejít s dobou

Se špenátem a cirkusem je to podobné jako s písničkami Jakuba Čermáka. Buďto je to v dětství zadřený přízrak, který už vám nikdy nesmí na talíř resp. uřvaná okresní šmíra týrající zvířata anebo ve vás z prvních setkání zůstalo něco možná nepojmenovatelného, co vám ale dovoluje odpouštět, že zrovna tentokrát na vás zbyla ta zkaramelizovanější část ode dna kastrolu nebo že akrobatce ujíždí oko na punčoše.

Tím nejvýraznějším na Jakubových písních jsou jejich texty. On je totiž především básník. Ne(jen) proto, že vydal několik sbírek poezie, ale mimo jiné pro cit k použití ani v mluvě, natož tak v písňových textech, ne příliš frekventovaných slov: žmolky, magma, vitráž, nevolky, úlitba...
Dalším důkazem jsou zvukomalebné pasáže: " ve zdech/ nevím kam vést dech" nebo "nad ránem na drátě kráká". Nebo metafory: "jen nebe zůstane černé svisle/s kterým jsme svázani svým dechem na uzel/a snad nás uchrání/od chtěných kouzel/ a nechtěných zel".…

Přečteno: Miroslav Fišmeister - Ten stolek je nízký! (Petrov, Brno 2005)

Co je to za sílu, která člověka má (kdo by byl schopen mi napovědět správný tvar nedokonavého vidu slovesa "přimět"?) k tomu, aby si četl, když nemusí?
Neumím odpovědět lépe, než že je to jedna z forem pokusu o utišení zvědavosti. Začíná se otázkou "Kdo je vrah?", pokračuje obecnější "Jak to dopadne?" a (aspoň pro mě) končí to netrpělivostí, co se skrývá v zatím nespatřených řádcích spisovatele, jehož psaní a/nebo myšlení je mi blízké.

Měřeno výše řečeným by pak dobrá knížka byla ta, která tuto zvědavost utiší, ale probudí zase jinou.

Čerstvě jsem objevila dílko, které v tomto smyslu může fungovat jako perpetuum mobile. První sbírku poezie brněnského básníka Miroslava Fišmeistera.
Příjemně čtvercový svazek vydaný před šesti lety v rámci edice Nezavedení zahrnuje první tři autorovy sbírky: Láska, Tennant a Lowe; Okna v kapsách mého imaginárního Sheffieldu a Ten stolek je nízký.

Básně jsou to na pohled kraťoučké, ale s dlouhotrvajícím dozvukem.

Básník zapřahá…

Přečteno: Nicole Kraussová, Dějiny lásky (Argo, 2006)

Ta kniha byla událostí před nějakými pěti lety, ale já jenom výjimečně sahám po třeskutých novinkách. Je mi milejší, když pozapomínám, co se o čem kde psalo a pak provětrávám stránky, které se už nějakou dobu tísnily v normálním nerychloobrátkovém regále. A občas se mi tak potvrdí i jedno ze subtémat této knížky: známá pravda, že na to, co je dobré, není pozdě nikdy.

Příběh je rozprostřen mezi předválečné Polsko, poválečnou Chile a současný New York a má dva hlavní vypravěče. Leo Gursky je starý muž, imigrant, původem polský Žid. Americkou část svého života pracoval jako zámečník, ale v mládí toužil stát se spisovatelem. Pro mě geniálně jej charakterizuje větička, kterou opakovaně pronáší: "A přesto." (v originále "And yet."). Kouzelná je také scéna, ve které se Leo po náhodném okolojdoucím dožaduje potvrzení, že na lavičce nesedí sám. Činí tak sérií otázek, která vrcholí slovy: "Ano" jako protiklad k "Ne"?

Alma Singerová je čtrnáctiletá newyorská…

PF 2011

Obrázek
Údajné severské přísloví, které se mi momentálně velmi hodí do krámu, prý říká:

"Jednou je nikdy,
dvakrát je pokaždé."

Tak já si tedy v čerstvoroční naivitě budu myslet, že na konci každého dalšího roku najdu na webu jednoho z nejtalentovanějších českých básníků, o kterých vím, text, který jako by chtěl trumfnout všechno ostatní, co si tam kradu v průběhu roku:


znamení fénixe
jakub čermák

volavko, ve snu chtěl bych mít tvé oči
a vidět zblízka řeku plnou ledu
šedivé magma, střežené jen stromy

kdyby se ti však měl oplátkou zdát sen
v kterém bys o svět vadila mým pohledem
raději zavřískej a sama se probuď

v někoho měním se
hlava mi spadla na dlaň
rudého fénixe

zahlíd jsem u zrcadla
a druhá hlava, skoro stejná
na mém krku usmála se
a řekla mým vlastním hlasem:

kde hraničím já
a kde začíná vlk?
kde začínáš ty
kde volavka
kde končí smrt
kde život
a proč jsem náhle zmlk?

v někoho měním se
hlava mi spadla na dlaň
znamení fénixe
zaschlá krev z prostěradla

zas ve mně chvíli zbude láska
jako černá stopa ptáka
v praša…