Slova po tichu, ticho po slovech

Miluju to. Koupit si zpáteční lístek z místa, kde něco musím, až na odpoledne, nebo dokonce letní podvečer a zbylý čas se jen tak volně poflakovat po městě. Nic si nezjišťovat předem, nic si nedomlouvat, jen jít a dívat se okolo a podléhat instinktivnímu puzení. V jeden pátek jsem měla být brzo ráno ve Vědecké knihovně Olomouc. Ano, té u červeného cihlového kostela. Jako kdyby ta ostřě vysoká věž byla nabodeníčkem na věci mé, minulé i současné.  Poznaně nakonec smutné, i ještě snad otevřené. Po mile kolegiální schůzce bylo přede mnou pár hodin, kdy jsem nic nemusela a dost toho mohla. Nejprve je třeba se chůzí a dechem vyvázat k běžného schématu: práce-domácnost-net a snění. Přemýšlím o tom, že bych si možná pro jednou výjimečně zasloužila snídani venku, ale čajovny jsou ještě zavřené, kafé nepiju a na lavičku v parku je poněkud chladno a větrno. Nemyslím, jdu z Dolního náměstí vzhůru ke známé svatomichalské kupoli uličkou,ve které jsem nikdy nebyla a otevř...

Slovo Sluňákov se mi poprvé do pozornosti propašovalo skrzevá muziku. Někdy na jaře roku 2008 se na webu jedné mé oblíbené pražské kapely, kterou si k nám doposud žádný z pořadatelů pozvat netroufl, zasvítil    plánovaný olomoucký koncert na Horním náměstí.   Hm... ... Nebylo třeba žádného přemýšlení, jestli se tam vydat. Tak jsem objevila tradiční prvomájový Ekojarmark a překvapivě vysokou míru shody hudebních preferencí hlavního dramaturga s mými. Na koncerty jsem si začala více méně pravidelně dělávat čas i náladu, ale co ten vlastní Sluňákov, domovská základna, místo pravidelných výchovně-vzdělávacích  a kulturních akcí (nejen) pro školáky a celé rodiny? Naprosto ničím nepodloženě se mi v hlavě uhnízdilo mylné přesvědčení, že je to kdesi daleko „v kopcích“, tedy rozlehlých prostorách lužních lesů. Kdesi daleko od civilizace, od linek veřejné dopravy, tam,   kam se dá pohodlně dojet akorát tak autem. Ale jo, jednou si to vš...