Slova po tichu, ticho po slovech

Trápívali nás kdysi v seminářích marxáku otázkou, zda je daný názor správný. Bylo to tak: Jako zadání pro domácí přípravu nám vyjmenovali příslušné stránky nějakého díla klasiků (M-E-L) a při dalším setkání (což ještě šlo, ale horší bylo, když se to stalo i součástí zkoušky!) vyučující přečetl jediný odstavec a my měli jednoslovnou odpovědí určit, zda to je, či právě naopak není, marxistické. Jestli se někdo vůbec obtěžoval si doma ty pasáže číst, nevím,. Sama jsem se v původním nadšení (nebo to byl nováčkovský strach?)   parkrát pokusila, ale když jsem seznala, že je to stejně marné, používala jsem většinou metodu náhodného výběru z dvojice možností Ano - Ne. Samozřejmě, s pravděpodobností půl-na-půl. Často si na to vzpomenu, když se snažím interpretovat ty zauzlené věty, které jsou mi sice zřídka, ale pořád ještě občas adresovány. Některá souvětí, nebo, dařilo-li se, i jednoduché, leč ne holé věty, bych si mohla v hlavě přehazovat vidlema vlastní zkušenosti celé dlouhé ...

Víc než půl roku jsem se snažila navázat na poslední blogový zápis tou slíbenou koncertní reportáží z loňského srpnového Glenova koncertu v Milevsku. Nedokázala jsem to, protože jsou skutečnosti, které člověk nespolkne a pořád se mu derou do klávesnice. Omlouvám se tedy Daně, Lucce a Josefovi, ale ač je muzika, a Glenova zvláště, zásadní součástí mého života, existují ještě i jiné pilíře. A vzdát se jich dobrovolně, to už si jedna rovnou může z rozmařilosti skočit pod nejbližší rychlík. Tak tedy Milevsko=Velká Vynechávka, a místo toho pár slov o sobotním Glenově koncertě v pražské Arše. Začalo se včas, což je na koncerty, a ty pražské zvláště, malý zázrak. Těsně před osmou se před pódiovými reflektory objevily obláčky ze suchého ledu a pak už přišla s dvojkou bílého vína v ruce Mar, Markéta Irglová, jako očekávaný host. Ještě útlejší než v Oscarových dobách, s ostrým profilem, tentokrát nemohla pobouřit žádnou módní policistku v publ...

Donedávna jsem znala jen prvních pár slov povídky Hmlový roh od Raye Bradburyho, tak, jak ji mí oblíbení Longitálci použili veprostřed dlouzekrásné písně Na mori {pro netrpělivé, spěchající: 6:45 - 7:05}. Ale už, už   znám tu povídku celou   a už jsem zase jinde/jiná. Lepší završení mé letošní podzimní mini-série úryvků z cizích textů bych nemohla vymyslet, čili musela jsem je lehce podvedenou náhodou potkat. A proč tentokrát slovensky? Protože jsem vždycky dávala přednost Dankově koncertní verzi recitace před tou v podání Karla Heřmana, jak je zvěčněna na albu Výprava/Voyage . A vůbec … hmla je ještě více podmanivé slovo než mlha. Ďaleko od zeme, na ostrohe v chladných vodách, čakali sme každú noc na hmlu… A keď prišla, nalialii sme olej do mosadzných súkolí a rozsvietili v kamennej veži hmlové svetlo…  ... …Hmlový Roh trúbil neprestajne každých pätnásť sekúnd. „Reve ani zviera, čo?“ McDunn si prikývol. „Velké, osamelé zv...

...Alice neodpovídala. Max-Pol byl nervózní. Taky naštvaný, protože o žádné pocity nestál. Jeho nálada spadla do obvyklých nížin.      Nešlo mu o nic víc, než o prosté potvrzení faktu, že obdržela a přečetla, co jí poslal. Proč jí to trvá tak dlouho? Udělal něco špatně? Napsal nesprávnou adresu, nenalepil na obálku známky? Mnohokrát se díval do kufříku a auta - co když to ani neposlal...      Že by byla někde na cestách? Tím pádem by samozřejmě na kontaktní adrese vybírala poštu jen občas, případně by to za ni dělal někdo jiný. Třeba jí ta osoba poštu ani nedoručila? Anebo tam zapomněla nalepit známku? Nebo někdo obálku ukradl. Je snad nemocná, měla úraz, je mrtvá nebo ji unesli? Vstoupila do kláštera? Jeho schopnost vymýšlet teorie byla skoro legrační, ale kdovíjak zase ne.      Vůbec nejhorší představa ovšem byla, že ji svým psaním odradil.      Že jí to vlastně nezajímá.      Tím...