Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z květen, 2010

Přečteno: Joanne Harrisová - Jiné světy, jiní lidé (Knižní klub, 2005)

Obrázek
Ani si nevybavím, kdy a kým jsem si pořídila svou náklonnost k povídkám. Naopak vím určitě,kdy se k nim vědomě uchyluji: buď ve mně po přečtení nějakého rozsáhlejšího, složitějšího, se mnou hodně propleteného románu zůstává natolik neuklizeno, že nemám kapacitu pustit se do nové dlouhodobé "read-affair" (a přitom svou posedlost psaným slovem nedokážu udržet nakrátko ani jeden jediný den) anebo chci dát nějakému zatím pro mě neznámému spisovateli spravedlivější příležitost přidat se k mým vyhledávaným.

V okamžiku, kdy jsem si domů odnášela povídkovou sbírku Jiné světy, jiní lidé (zase!? Proč takovýto název, když v originále titul zní: Jigs and Reels?) od Joanne Harrisové, jsem se nacházela dokonce ve společném bodě těch dvou situací. Někde na pozadí mi sice probleskla filmová verze její Čokolády, ale ta byla na můj vkus poněkud moc hollywoodsky učesaná, až přeslazená. Přesto jsem to zkusila, ve snaze dopřát si něco lehčího. Vůbec tím nemyslím, že napsat dobrou povídku je sna…

Přečteno: Paolo Giordano - Osamělost prvočísel (Odeon, 2009)

Tahle útlá knížka se mnou prolinkovala od úvodního věnování ("Eleanoře, protože jsem ti to mlčky slíbil") až po závěrečný výčet neznámých jmen, kterým bylo potřeba poděkovat a z nichž prý "každý ví proč". Přidala se tak k těm, kterou jedna poprvé otevřela a druhá (=už jiná) dočetla.

Hlavní hrdiny, Alici a Mattiu sledujeme (i když v časových skocích) od dětství až do faktické (nerovná se úřední) dospělosti. Hojně kopírovaná vydavatelská anotace zdůrazňuje, že oba si sebou nesou trvalé následky dětského špatného rozhodnutí, ale podle mě vede kořen jejich obtížného vztahování se ke světu a lidem zvlášť ještě dále a jejich vina je rozhodně "jen" odvozená. Kdyby existovalo něco jako seznam doporučené literatury pro ty, kteří se rozhodli (a měli pak to štěstí) anebo se jim přihodilo, že vychovávají děti, měl by tam tenhle příběh patřit.

Na postavě Mattia je zajímavé, že přestože se nejlépe cítí v jistém světě učení se, mechanického opakování a matematických axió…

Wish You Were Here ... and he really is...

Obrázek
Jestli někdo v neděli 2. května česky připomenul 15. výročí smrti Deža Ursinyho, pak já to tedy nebyla (ani nenašla). Přesto (anebo právě proto?) ke mně Dežo v tomto týdnu "přišel" způsobem, o kterém se dá jenom mlčet.

Tak jenom pár směrových tabulek na rozcestníku:

Jakýsi americký výzkumník na poli garážových kapel z 60.-70. let našeho (tj. minulého) století má ve svém archívu i čtyři české singly. The Soulmen, The Beatmen (včetně podpisů!), Saze a Olympic. Kdo nevěří, ať sem kliká.

V roce 2007 vydalo slovenské vydavatelství Artfórum knížku Moja milá pani. Listy Zdenke Krejčovej. Knížka, která sílu bere i dává ve spravedlivém poměru. Jen tak pod čarou, za nepovinný domácí úkol: kdo byl editorem?

Na jaro t.r. je slibováno DVD s dokumentem Petera Krištúfka Momentky. Jestli se ten film dal či dá vidět v Čechách a na Moravě i na nefestivalových plátnech, vážně nevím.
DODATEČNĚ: Ano! V sobotu 10.7.2010 v 15:00 Kino Panorama - Den slovenského filmu v Boskovicích, v rámci festivalu

Přečteno: Haruki Murakami - Sputnik, má láska

Obrázek
O některých spisovatelích se říká, že celý život píšou jednu a tutéž knihu. Kdo ovšem rozhodne, kdy se jedná o věrnost sobě samému, svému stylu, svému přemýšlení, svému pohledu a kdy naopak jde o vykrádání svých vlastních nápadů resp. snahu opakovat čtenářsky (=obchodně) ověřený model?

Samozřejmě, že udělat to musí každý čtenář sám za sebe, tím, zda je ochotný si přečíst ještě i další knížku takového autora. Já na tuto "fuzzy" hranici narazila u posledně tolik opěvovaného Haruki Murakamiho. A můžu si za to JAKO VŽDY jen a jen já sama. Kdybych odolala lákání rychloobrátkové police a NEpůjčila si "Sputnika, mou lásku" v situaci, kdy ve mně
ještě dozníval Konec světa&Hard-boiled Wonderland, možná bych si ničeho nevšimla a mohla mít k psaní H.M. nekomplikovaně jednoznačný vztah.

Ne, že by byl "Sputnik" knížka špatná. Hned úvodní expozicí si mě k sobě přitáhl a nepustil, dokud jsem poprvé nedošla na konec. Ne snad, že bych si mezi stránky nevložila dostate…