Malé absurdity: Díl druhý - Tři minuty v ráji
Ani při pátku se mi nepodařilo odrazit se z práce natolik včas, jak jsem si ještě ráno představovala. Doma jsem byla už blízko podvečeru, ale nezopakovala jsem včerejší chybu a po krátké servisní přestávce znovu nasedla na kolo a zajela se okoupat. Ozdoby pláže už byly dávno v čudu, všechny oči dost daleko, tak jaképak rozpaky. Voda téměř plavcůprázdná, čistá, teplá tak akorát. Po nějakých sto tempech už člověk (nebo aspoň já )cítí, jak z něho odpadávají všechny smutky a bolístky a najednou jako by se znovuzrodil prvotní klid, rovnováha a čistota. V (jistěžě marné) snaze udržet si ten pocit co nejdéle zamířím až k protějšímu břehu. Tam se u mola chytím jednoho "očka" pneumatikového nárazníku a pokračuju v bytí tam, kde bych sice být chtěla, ale nejsem. A do toho zazní důvěrně známý zpěv. V prvním okamžiku jsem vážně netušila kdo a kde jsem, ale za pár vteřin se jako obvykle situace přísně logicky vysvětlila. To si jen místní country kapela snaží nastavit svou aparaturu (a n...