Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z červen, 2010

Shlédnuto: Valerie a týden divů + Ružové sny

Obrázek
Normálně do kina nechodím. Ale když u nás vypukne filmový festival údajně dětský, snažím se chytit příležitost aspoň za jeden až dva vlásky a zasypat nějaký ten kráter na mapě mé filmové neznalosti. Po animovaných filmech a světové klasice letos na řadu přišly československé poklady z dob, kdy jsem do kina ještě sama nemohla.

Nedělám si iluze, že bych o dnes už učebnicové alegorii o moci, marnivosti, zlu, nevinnosti a jejím ztrácení jakou je Valerie a týden divů, kterýžto film natočil Jaromil Jireš a měl premiéru v roce 1970, napsala něco nového, zajímavého nebo chytrého. Navíc, je to dílko surrealistické, takže kdo ví, jestli a co jsem vůbec (ne)pochopila, že. Tak přičiním jenom dvě poznámky na perforovaný okraj klasického filmového pásu.
Vždycky si povzdechnu, kdy slyším vyprávění pamětníků první republiky, jak bylo mezi běžnou populací zvykem každou neděli chodit třeba do biografu. Já vím, okouzlení zázrakem, neexistence televize atd. atd. Ani se mi nechce vypočítávat, kolikrát je d…

Přečteno: Vladimír Křivánek - Pijáci melancholie(Aleš Prstek, 2009)

Obrázek
Z té hrstky lidí, které tzv. znám, jsem já tím rozhodně největším zbabělcem. Jediné dobrodružství, které si totiž dopřávám, je to s neznámými knížkami (nadto ve veřejné knihovně). Cožpak u prózy, tam to vyplývá z počtu pravděpodobnosti, ale tak jednou do roka se mi stane, že si mě k sobě přitáhne sbírka současné poezie, na kterou jinak obvykle nestačím. A tím, kdo si začne, jsou vždycky a výhradně slova titulu.

Tentokrát nebylo nic snadnějšího, než ulovit tu, která v souladu s východním pojetím považuje melancholii za kategorii krásy a nikoli diagnózu. Navíc se k tomu přidala vzdálená ozvěna Pijáka absinthu (nebo libo-li českou variantu), krásné svrchní i vnitřní grafické provedení (na speciálním grafickém papíře, který má své jméno!), celostránkové černobílé fotky přírodních textur (autoři Štěpán Mamula a Petr Svoboda). Po celkem krátkém nahlédnutí na vlastní obsah a doslov Jaroslava Meda, který zmiňuje návaznost na klasiky, jejichž jména si ani netroufám uvést, protože bych sama sebe…