Přečteno: Vladimír Křivánek - Pijáci melancholie(Aleš Prstek, 2009)

Z té hrstky lidí, které tzv. znám, jsem já tím rozhodně největším zbabělcem. Jediné dobrodružství, které si totiž dopřávám, je to s neznámými knížkami (nadto ve veřejné knihovně). Cožpak u prózy, tam to vyplývá z počtu pravděpodobnosti, ale tak jednou do roka se mi stane, že si mě k sobě přitáhne sbírka současné poezie, na kterou jinak obvykle nestačím. A tím, kdo si začne, jsou vždycky a výhradně slova titulu.

Tentokrát nebylo nic snadnějšího, než ulovit tu, která v souladu s východním pojetím považuje melancholii za kategorii krásy a nikoli diagnózu. Navíc se k tomu přidala vzdálená ozvěna Pijáka absinthu (nebo libo-li českou variantu), krásné svrchní i vnitřní grafické provedení (na speciálním grafickém papíře, který má své jméno!), celostránkové černobílé fotky přírodních textur (autoři Štěpán Mamula a Petr Svoboda). Po celkem krátkém nahlédnutí na vlastní obsah a doslov Jaroslava Meda, který zmiňuje návaznost na klasiky, jejichž jména si ani netroufám uvést, protože bych sama sebe uvrhla v podezření podlézavosti, už nebylo nad čím váhat.

Je-li skutečně "poezie konečným řešením otázky zbytečných řečí", jak to pro Richarda Müllera a Ivu Bittovou napsal nad muziku Jara Filipa textař Michal Horáček, nemůžu nic jiného, než vybrat pár ukázek a zmizet:

Z oddílu Tušové kresby
XI.
Co v ohni zrozeno
vyklene v pevný tvar.

Křehká duše skla,
jako jsme křehcí my:
Dva stvoly skleněné,
propnuté ke hvězdám.

Pevní jen v objetí
světlo nás rozžíná.

XX.
Tiše mží v alejích
kaštany padají,
jak hlavy uťaté.

Vteřiny závratí!
Obrazy stopené
v zamžených zrcadlech.

Kaštany padají
do duše tiše mží.

Z oddílu Víno:
VIII.
Noc sahá ke hvězdám.
A ty nad sklenkou sám.
Dopíjen vínem,
vínem podpírán.

Do cely života
prokmitá hvězdný třpyt
ve vinici svých vin
komu chceš odpustit?

Z oddílu Srdce

XLIII.
Všechno se opakuje. Pokaždé jinak.
Polibky, lásky, báje. Do nekonečna.
Ani smrt neděsí. Je polapena.
Žijeme v obrazech. A věrná je nám změna.

XLVII.
Stále hledáš něco ztraceného,
něco, na co jsi zapomněl,
co možná vůbec nemám jméno.
Pro tebe je však jménem jmen.

Z oddílu Pocta Li Poovi:
V.
Je tolik krásných slov pro tolikerou lež!
Tolika způsoby sám sebe podvedeš.
Marně si říkám, že mlčení je změna.
Pravda ti vyjde vstříc, je-li vyslyšena.

A tahle je dnes za Vás, pane Smoljaku:

III.
Sleduješ pohyb mraků, sleduješ cesty včel.
Rozbřesk až do soumraku a vše cos uviděl
je drapérie prachu na tělech, která nahá
odešla ze sebe vstupovat do nebe.