(Vy)poslechnuto: Tiché lodi - Časy vody (Ear & Wind Records, 2015))

Docela programově se snažím lhát, jen když je to bezpodmíněčně nutné. Ale po konci olomoucky kratochvilného Tichého úterý, večeru poezie věnovaného památce brněnského básníka Tomáše Mazáče, jsem naprosto vyvedena z míry, nebo spíše z tiše spikleneckého posmutnění, zalhat musela, to abych vůbec byla schopna z toho prostoru odejít.

Jen jsem poděkovala za darované CD, zablekotala něco jako "napíšu recenzi" a s výmluvou na poslední vlak domů jsem zmizela do ulic města M's.

Recenze to nebude, pro tu je nutno mít od díla odstup. A ten ani nemám, ani nehledám.

Facebook nemá zrovna dobou pověst, ostatně to já taky ne. Tož co. Můžu směle přiznat, že Tiché lodi jsem potkala právě na vlnách modrých rizikových emocí a domnělého sebepředvádění. Což je ale paradox, protože muzika i kapitán, kormidelník, a posádka včetně posledního plavčíka Tichých lodí jsou introvertní v míře, před níž i takový Karel Plíhal (ve verzi bez říkanek) vypadá jako rozšafný chlapík.

Prostě někdo z přátel mých Facebokových přátel komentoval jedno z volně dostupných videí a mě, ani-příroda-asi-neví-proč, napadlo si ho pustit. Byvše hned napoprvé zaujata, leč zmatena, protože ještě cestou na jejich první vystoupení jsem kamaráda lákala na kapelu, začal příběh nečekaného pokračování.


CD zaujme hned zvnějšku, střídmou krásou grafického pojetí obalu. Titulní fotografie Tiny Botkové vám naznačí, že uvnitř se skrývá muzika, kterou oceníte, budete-li zase stát na hranici mezi nebem a vodou, na obzoru své zkušenosti, na rozhraní mezi bylo a bude.

Studiové verze jedenáctky písní se od těch živě podávaných liší bohatším aranžmá, podporou spřátelených muzikantů a použitím terénních nahrávek. O co jsou jednotlivé skladby pestřejší, o to se někdy drobně proslechne ta svázanost studiovými podmínkami. V koncertních verzích sice René Müller zpívá jen v doprovodu své elektrické kytary a pár efektů, ale zato naprosto soustředěně a muzikou, nikoli sebou, pohlceně. Musí to být ohromný energetický výdej, vyjít před diváky s takovou mírou otevřenosti.

René je typický písničkář, v tom angolamerickém pojetí, tedy ten, kdo si většinou vše tvoří sám. Výjimkou jsou tři zhudebněné texty Miroslava Václavka, ale ty zapadají do nálady natolik organicky, že si při pár prvních posleších budete muset pomoci bookletem.

Jeho skladby a projev navazují na tradici bardů-vypravěčů, typu raného Oldřicha Janoty, Vladimíra Václavka či Vlasty Třešňáka. Navazují, ne opakují. Za každou písní je možno si domyslet konkrétní impuls, který píseň zrodil, ale nejsou to žádné lítostivé dojímačky. Lyrický subjekt je k sobě nemilosrdně kritický, ke druhým naopak chápavě laskavý.

Nemám potřebu vyzdvihovat a zatracovat jednotlivé písně, celá kolekce mi přijde velmi vyrovnaná.
Přesto si neodpustím ocitovat alespoň z pár mých nejjvíc blízkých a zasahujících:

"Říkáš slova, která bolí
jako ticho v natažené dlani
Znáš snad pocit strážců moří?
jsi snad vítr, který hoří?
To víš jen sama..."


(Zbytečný svět)

"je těžké být sám - ale s nimi horší

pocity svěříš větru
bolest dešti
kde teď brát sílu
která ti tak chybí

projdeš ještě duhou - nebo jsi již za ní
?"


(Na poli kosti)

"A tak si z motouzu umotáš špagát
a každý z konců utáhneš dvakrát
ve vzduchu přímku nakreslíš třikrát
a pak vzlétneš jako havran!"


(Špagát)



Píseň Střepy je pro mě natolik nedotknutelná, že si ji prostě pusťte za dobrovolný domácí úkol.


Většinu svých komentářů k české nemainstreamové muzice končívám povzdechem, proč není hrána v českých rádiích. Ale tohle, tohle není hudba pro denní kolotoč musení. Tuhle muziku i většina posluchačů na vskutku komorních koncertech poslouchá se zavřenýma očima. Je to muzika pro každého a každou zvlášť. Anebo ty hypotetické dvojice, co se staly jednou bytostí už tady na Zemi.

Moc jim to přeju.

P.S.: CD je možno zakoupit na koncertech. A pro rok s trochu neuvěřitelným letopočtem 2020/MMXX jsou slibovány písně nové. Těším se.



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

S.Zhlédnuto: Zachraňte Edwardse (Dagmar Smržová, Febio, HBO, 2010)

Z cest(y): Rešovské vodopády (věnováno nejneočekávanější telefon-zvednuvší ježbabce posledních dní - Vti)

Milý deníčku...(3)