Slova po tichu, ticho po slovech

Jakub „Cermaque“ Čermák není    -  přes své mládí třicítku právě minuvšího textaře, zpěváka, muzikanta, básníka a respektovaného animátora -  na české kulturní scéně žádným nováčkem. Jeho právě vycházející {recenzi jsem psala v březnu 2017 - pozn. aut.} CD Neboj je už jeho oficiálně osmým albem. Ale přesto:   Kdo je? A co nám svou poslední prací podává v natažených dlaních? V první řadě je to jeden z nejlepších českých textařů své generace. Jeho obraty a obrazy jsou trefné, hluboké a nezpochybnitelné. Dále je rapperem, který činí tento žánr objevným i pro ty, kteří testosteronovou přeexponovanost jeho rigidní formy nedokážou nebo nechtějí přidat ke svému kulturnímu rozhledu.   A v neposlední řadě je Jakub (do)statečně citlivý muž. Napsat angažovanou, až politickou píseň, a přitom nesklouznout k za pár hodin/dnů/týdnů už vyvanulé agitce, umí skutečně málokdo. Jakub Čermák ale ano. Vůbec nezastírá svoje názory a postoje v našich domácích, evropských či celoplanetárních bolestech, a

Vrátila se mi chuť k veřejnému psaní. A focení. Ale protože za těch  devět let, co tady "Slova po tichu, ticho po slovech" visela, pokročil webdesign znatelným způsobem, oblékla jsem dnes blogu nový kabátek. Jako signál nové etapy, jako zřetelný oddělovač. Články zůstaly nedotčeny. Na hrst z nich sice nechci a opravdu nemůžu být pyšná, ale jakmile bych začala svou vlastní minulost cenzurovat, kdo by mi ještě mohl věřit? Zbyl-li tu někdo z minula, ujišťuji vás, že jsem nikoho z mysli a zřetele neztratila. A změny vzhledu jsou jenom faceliftingové, snad směřující k  větší přehlednosti, čitelnosti a jednoduchosti. Vítejte zpět, protože já už tady zase jsem. S. Památník stoletých záplav z roku 1997; autor Pavel Míček; instalováno v parku před Společenským domem architekta Vladimíra Karfíka v Otrokovících