(Vy)poslechnuto: Cermaque - Neboj (Indies Scope, 2017),

Jakub „Cermaque“ Čermák není   - přes své mládí třicítku právě minuvšího textaře, zpěváka, muzikanta, básníka a respektovaného animátora -  na české kulturní scéně žádným nováčkem. Jeho právě vycházející {recenzi jsem psala v březnu 2017 - pozn. aut.} CD Neboj je už jeho oficiálně osmým albem. Ale přesto:  Kdo je? A co nám svou poslední prací podává v natažených dlaních?

V první řadě je to jeden z nejlepších českých textařů své generace. Jeho obraty a obrazy jsou trefné, hluboké a nezpochybnitelné. Dále je rapperem, který činí tento žánr objevným i pro ty, kteří testosteronovou přeexponovanost jeho rigidní formy nedokážou nebo nechtějí přidat ke svému kulturnímu rozhledu.  A v neposlední řadě je Jakub (do)statečně citlivý muž.

Napsat angažovanou, až politickou píseň, a přitom nesklouznout k za pár hodin/dnů/týdnů už vyvanulé agitce, umí skutečně málokdo. Jakub Čermák ale ano. Vůbec nezastírá svoje názory a postoje v našich domácích, evropských či celoplanetárních bolestech, ale dělá to natolik chytře a kultivovaně, že se při poslechu člověk nevrtí byť jen třeba tušeným dotekem svědivé trapnosti.

Po hudební a aranžérské stránce je album velmi pestré, hodné titulu současného písničkáře. Každá píseň má v bookletu uvedeného producenta a seznam muzikantů (bohužel ne nástrojové obsazení, takže si člověk musí domýšlet z obvyklých konstelací, v nichž jednotlivé hráče bývalého „Cirkusu Cermaque“ a dalších hostů na pódiích vídává). Určitě bych chtěla vyzvednout podíl Christoffera Strandha, jehož trubka zdobí hned několik písní a který  je údajně většinovým spoluaranžérem.  Nahrávku po stránce zvukové ať prosím zhodnotí recenzent mající kvalitnější hudební reprosoustavu, než já…

Neslyšela jsem předchozí CD Jakuba a Iamme Candlewick  Gravitace, tak nevím, zda ta pozornost věnovaná sborovým resp. doprovodným zpěvům nezačala už tam. Alena CD Neboj se  s vokály pracuje opravdu promyšleně a účinně. Hlas Iamme Candlewick s tím Jakubovým, založeným spíše na výrazu než škále, skvěle ladí.  A proplétání hlasů Iamme s Beatou Bocek v předposlední písničce Kéž je  křehké, ale schopné rozechvět kdejaký monolit. Tato písnička je pro mě vůbec vrcholem alba. Klavír Guy Mintuse, kterému je oprávněně věnována závěrečná a DOSTATEČNÁ stopáž, dala závěrečně sloce-neokázalé pokloně náležitý, prostor a váhu. Tak potřebnou písničku jsem na české scéně už dlouho neslyšela.

Druhou písničkou, kterou bych chtěla vyzdvihnout je Černý most. Sociálně těžké téma je podáno s jednoduchým doprovodem, v němž svou zásadní roli hraje obyčejné tleskání, drobné perkuse a zvonky,  ale maximální účinnosti nabývá ta hluboká pasáž ve střední části .

Píseň Klícka by měla po hudební  stránce šanci stát se radiovým hitem, mít ovšem čeští hudební dramaturgové odvahu zařadit tak zásadní a zásadový text.

Ovšem není třeba se bát, že by Čermák rozděloval svět na dobré MY a špatné JE. Například závěrečná sloka písně Richard Lví srdce jasně ukazuje, jak jsme v tom po krk ponořeni všichni.

V textech jsou  kromě přímo jmenovaných současníků (Václav Havel, Steve Jobs, Mark Zuckenberg, Daniel Landa) a nepřímého odkazu na Karla Kryla a současné vrcholně nedůstojné politické postavičky i odkazy poněkud zašifrovanější. Anebo aspoň já je tam slyším:  hned dvakrát je parafrázován nerudovký verš o lvech bijícíh o mříže (Ortely, Klícka). V písní Šípky mi pak kdesi mezi řádky vykukují siluety jak Jakuba Demla, tak Bohuslav Reynka. A jestli směrník o „nepodané ruce“ v písni Klícka nevede k Adrieně Šimotové, pak se mýlím.

A proč jsem nazvala Jakuba mužem statečným?
Ze dvou důvodů. Jednak se nebojí stát se terčem všude přítomných ironiků a vtipálků (píseň Hora a stín, kde nazývá svobodu „krásnou paní, spící s cigány a kumštýři“ ,kterou podle mého názoru skutečně není.  Navíc ten mužský sbor  a srdíčkový portrét Václava Havla naproti textu v bookletu už překročil hranici kýče. Obdobně se možnému cynickému posměchu  autor vystavuje v závěrečné ukolébavce pro malou dceru(„ Agátko/koťátko“. Ten rým sice v  kontextu dětské písně pasuje skvěle a metafora srdce jako předoucího kotěte je funkční, ale jestli se něco v  současné veřejně nakukované sociálně síťové komunikaci stalo krystalickým symbolem pokleslého vkusu, pak je to právě tohle nevinné mládě).
Druhým důvodem je varianta názvu CD Neboj, tedy na titulní fotce CD i závěrečné stránce bookletu podané s rozdělovníkem jako NE-BOJ. Ano, jen statečný člověk si dokáže přiznat, že už jenom minulé století dvou světových válek, Hirošimy, Nagasaki a bezpočtu konfliktů lokálních  zřetelně ukázalo, kam jsme to bojem „proti něčemu“ i „za něco“ společně dotáhli. A že mužnost i ženskost budoucnosti je v ochraně, péči a podpoře každého malého dobra, krásy a naděje, které tu je ještě mezi námi životaří (toto slovo jsem ukradla básníku Danielu Hradeckému). Nikoli v hromadění trofejí/ skalpů zvířecích, lidských a názorových.

Mám jen dvě další drobné připomínky. Jednak mě občas za uši zatáhá Jakubova příliš pražská výslovnost koncovek a závěrečné sloveso v textu Ortelů by podle mě mělo mít tvar hryžou resp. hryzají, nikoliv  vyzpívané, a   i v bookletu zaznamenané „hryží“.

Nebát se je pro každou bytost jinak těžké, ale poslouchat Neboj v klidu, samotě a soustředění,  je posilující povolený prostředek rozšíření odvahy třeba jen o jediný tón, odstín, pixel či nádech.