Glen Hansard. Divadlo Archa, Praha, 12. března 2016 - Didn't He Ramble? tour

Víc než půl roku jsem se snažila navázat na poslední blogový zápis tou slíbenou koncertní reportáží z loňského srpnového Glenova koncertu v Milevsku. Nedokázala jsem to, protože jsou skutečnosti, které člověk nespolkne a pořád se mu derou do klávesnice. Omlouvám se tedy Daně, Lucce a Josefovi, ale ač je muzika, a Glenova zvláště, zásadní součástí mého života, existují ještě i jiné pilíře.
A vzdát se jich dobrovolně, to už si jedna rovnou může z rozmařilosti skočit pod nejbližší rychlík.

Tak tedy Milevsko=Velká Vynechávka, a místo toho pár slov o sobotním Glenově koncertě v pražské Arše.
Začalo se včas, což je na koncerty, a ty pražské zvláště, malý zázrak. Těsně před osmou se před pódiovými reflektory objevily obláčky ze suchého ledu a pak už přišla s dvojkou bílého vína v ruce Mar, Markéta Irglová, jako očekávaný host. Ještě útlejší než v Oscarových dobách, s ostrým profilem, tentokrát nemohla pobouřit žádnou módní policistku v publiku. Zahrála asi šest svých písniček, které už většinou známe z alb Anar a Muna.
Ano, všechny jsou pomalé, smutné, všechny jsou založeny na stejné stoupavě-klesavé figuře, dialogu ne-rozsáhlého hlasu a klavírních akordů, textů založených na mystice vachrlatých Pravd, ale kdo z nás je občas nepotřebuje? Člověku hlavou běží příběhy, vlastní, jejich i cizí a vše se propojuje v kruh, ze kterého neutečeš. Věřím tomu, že až Markétiny děti poporostou, k aktivnímu koncertování se zase vrátí a my si už teď můžeme představovat, kam se bude její hudební/aranžérský talent vyvíjet.
Dobře vybudovaná atmosféra pak byla lehce přeťata pauzou pro poslední muzikantskou logistiku. Simon, Good as usual… A pak příchod celé velké kapely, Glen před mikrofon na hranu pódia a první píseň „Grace Beneath The Pines“, s dechy a smyčci. To jako pozdrav, jako slib: Jsem zpátky a všechno, co kdy bylo, zase bude. Dnes a tady, v Arše. A taky že jo, vousy už lehce prošedivělé, ale jinak řádění, dynamika, síla…jako vždy a zase jinak. S touhle velkou kapelou, které do kompletního obsazení the Frames chyběl vlastně jen houslista Colm, mi vždycky na mysl vytane film the Commitments, nebo tedy ještě přesněji, jeho/moje první velkoformátová projekce v rámci Letní filmové školy v UH, v roce 2004.  Vedro, hrst drobných, jeden pohled a vějíře. Občas stačí málo, a jindy není nic dost dobré. Soul jako hudební styl, duše jako otevřená nabídka.
V polovině koncertu se už Glen dostal z fáze zaťatých zubů do uvolnění povídací nálady a přidal i historky, o svém tatínkovi, o předsudcích, jichž ani on není občas ušetřen, o hraní pro Václava Havla.

Fascinovalo mě, jaký prostor dával svým spoluhráčům, a zejména ta velkorysá pokora, s níž pozval trombonistu Curtise, aby dozpíval Wedding Ring. Zárodky příběhů v hlavě nestačily dosednout na sítko paměti. Anebo Morissonova Astral Weeks s Joem na double bass.
Začátkem tohoto roku jsem si předsevzala, že budu chodit UŽ jen na koncerty, u kterých bude důvodné podezření, že to nebude kšeft. Kšeft s machou, kšeft s předstíráním a kšeft s důvěrou návštěvníků. Letošních 990 Kč za vstupenku dosáhlo přesně té hranice, kterou si ještě chci dovolit, takže je možné, že tohle byl můj poslední Glenův koncert s kapelou. A jako takový pro mě zůstane v paměti uložen především tím druhým přídavkem, kdy Glen, Rob Bochnik a Graham Hopkins, stojíce na jindy zvukařském pultu, zazpívali Gold. Fergussovo Gold. Beze slova vysvětlení, ale kdo ví, ten ví své: o neodvolatelnosti smrti a (ob)tížnosti lásky, té nepodmíněné. Všechno, co přišlo pak, už bylo navíc.

Dobrou noc, Olomouc, protože THAT gift will last forever.

Z takového koncertu se dá jít jen pěšky, s rukama v kapsách, čepicí staženou přes uši a očima plnýma vlasů. Plačky na Smíchov může vypadat jako laciná snaha o slovní hříčku, ale je to suchý popis situace.

P.S.:
Dva dny předtím jsem byla na poslechovém pořadu pana Jiřího Černého o Davidu Bowiem. V okamžiku, kdy došlo na zmínku o Davidově smrti, postavil (zdůvodněně) pan Černý intelektuála a konceptualistu DB proti Glenovi slovy: „Nemůžou být dva odlišnější typy“. Ne, že bych si troufala oponovat moudrosti, kultivovanosti a osobní zkušenosti JČ, ale jestli je Glen jednoduchý, pak si úkol přiblížit se TAKOVÉ jednoduchosti dávám pro zbytek svého radostně mrzkého života.