Kam se ráda vracím - Sluňákov

Slovo Sluňákov se mi poprvé do pozornosti propašovalo skrzevá muziku. Někdy na jaře roku 2008 se na webu jedné mé oblíbené pražské kapely, kterou si k nám doposud žádný z pořadatelů pozvat netroufl, zasvítil  plánovaný olomoucký koncert na Horním náměstí.  Hm......Nebylo třeba žádného přemýšlení, jestli se tam vydat. Tak jsem objevila tradiční prvomájový Ekojarmark a překvapivě vysokou míru shody hudebních preferencí hlavního dramaturga s mými. Na koncerty jsem si začala více méně pravidelně dělávat čas i náladu, ale co ten vlastní Sluňákov, domovská základna, místo pravidelných výchovně-vzdělávacích  a kulturních akcí (nejen) pro školáky a celé rodiny?

Naprosto ničím nepodloženě se mi v hlavě uhnízdilo mylné přesvědčení, že je to kdesi daleko „v kopcích“, tedy rozlehlých prostorách lužních lesů. Kdesi daleko od civilizace, od linek veřejné dopravy, tam, kam se dá pohodlně dojet akorát tak autem. Ale jo, jednou si to všechno vyhledám a vypravím se tam. Ovšem jednou, to zhusta znamená nikdy.

Pak, o šest let později, nepřekvapivě krátce poté, co byl na Sluňákově otevřen přírodní park  Dům přírody Litovelského Pomoraví, spojující krajinu s umělecko-architektonickými díly velmi svébytných autorů, se do Olomouce přestěhovala moje velmi blízká Pavla. V nadšení  z toho, že zase můžeme prožít "nekonečné" hodiny blízkosti, jsme semlely ledacos z toho, co jsme každá prožila v tom čase, kdy jsme to k sobě měly geograficky poněkud dál. A já, pochopitelně, zmínila i to, proč prvomájové dny netrávím kdesi pod planou třešní.  Jo, jednou se tam vypravíme, a na kolech, do Horky nad Moravou vede z Olomouce pohodlná cyklostezka. Jo, jednou, … ale opakovala bych se.

Zase nás tam přivlekla muzika. V jednom z těch čerstvě zpřístupněných objektů, Rajské zahradě Františka Skály, měli zahrát mí milovaní bratislavští Longital, pro mě poprvé už se staro-novým bubeníkem Slaninkou Slaňinkou. Mohly jsme nejet!? Jistěže ne, ale ta kola… jednou… Jely jsme autem a ani jsme se nestačily propovídat k nějaké hlubší osobní věci, když Pavla sjela z cesty ještě před plechovou cedulí označující konec obce na parkoviště. „To je tady? Vždyť i na hřbitov to mají místní dál?“ zlomily se ve mně v tom okamžiku ty zbytečné předsudky. Koncert byl krásný, umocněný  prostředím „lodě“, která jako by vytvářela závorku nejen v prostoru, ale i v čase. Po zavření vstupních dveří vzaly tóny a slova vysílaná z pódia pouze symbolického diváky a hlavně naslouchače na cestu po povrchu nejtajnějších snů.

Naštěstí bylo léto, takže i po něm bylo dost času, světla a euforie, abychom si prošly celý areál. Ale pobýt na Sluňákově jenom jednou, to je jako jen jedinkrát si přečíst Tolkienova Pána prstenů, aby člověk věděl, jak to dopadlo. Naprosto uchvácená jak dalšími objekty, tak užitím textů na spojovacích mostcích a chodnících, věděla jsem, že se sem budu muset vracet. Abych sama, pomalu a po kouscích dokázala ocenit každý detail, každé zákoutí, každý úhel dopadajícího světla a/nebo tmy, mraků, deště či bouřky. Kombinací milión, program pro život delší, než mi ještě zbývá.

Před pár dny, v rámci fotodílny pana fotografa Josefa Ptáčka, která byla součástí letošních Ekologických dní Olomouc, jsem měla tu první a hned téměř třídenní příležitost. V areálu, který přiznává přednostní právo přírodním dějům a procesům,  na místě, které svými díly doplnili lidé, kteří MOC dobře vědí, co, proč, jak a pro koho to dělají.  Ve společnosti lidí, které spojuje láska k témuž způsobu vyjádření.  Čas, který vám dá jen ten nejštědřejší a téměř nic oplátkou nevyžadující dárce.

Ale protože patos někteří z mých dnešních čtenářů nesnášejí, nemůžu skončit jinak než absurdně. Východní výspu areálu tvoří Sluneční hora, v hlíně, kameni, vodě, větru, tmě, tajemství a tajném, přestože univerzálním jazyce  zhmotněný sen pana profesora Miloše Šejna. Impozantní objekt obtáčí spirála pěšinky, kterou se můžete dostat až na vrcholek, k jednomu z dvojice speciálně pro tento objekt odlitých zvonů. Vyjdete (někteří, jiný běhá! J) nahoru, dáváte samozřejmě pozor, aby vám neuklouzla noha a vy se z poměrně prudkého svahu neskutáleli jak zralá hruška, rozhlédnete se směrem k centru parku, k střídání divočiny náletových porostů  s udržovanými plochami, prodýcháte sebe a ten okamžik. A pak se otočíte, abyste uzavřeli  panoráma a pohledem upadnete na…předpěstěném, rozhodně bezsedmikráskovém, trávníku fotbalového hřiště.

„Tak ďaleko tak blízko. Tak vysoko tak nízko. Tak hlboko tak plytko.“…zpívá Shina v jedné písni z alba Teraz výše zmíněného Longitalu.

Všude tam můžete být taky. Jednou, teď nebo vždycky, když si zmyslíte a dovedete své chtění k akci. Aby (pro)zrazené tajemství nesublimovalo rovnou v nudu, vědomě nevyjmenovávám VŠECHNA překvapení, která na Sluňákově můžete najít. Prominou především skokani, bobři a pan Miloslav Fekar...