Kam se vracím ráda - Sluňákov. Zas.

Miluju to.

Koupit si zpáteční lístek z místa, kde něco musím, až na odpoledne, nebo dokonce letní podvečer a zbylý čas se jen tak volně poflakovat po městě. Nic si nezjišťovat předem, nic si nedomlouvat, jen jít a dívat se okolo a podléhat instinktivnímu puzení.

V jeden pátek jsem měla být brzo ráno ve Vědecké knihovně Olomouc. Ano, té u červeného cihlového kostela.

Jako kdyby ta ostřě vysoká věž byla nabodeníčkem na věci mé, minulé i současné.  Poznaně nakonec smutné, i ještě snad otevřené.

Po mile kolegiální schůzce bylo přede mnou pár hodin, kdy jsem nic nemusela a dost toho mohla.

Nejprve je třeba se chůzí a dechem vyvázat k běžného schématu: práce-domácnost-net a snění.

Přemýšlím o tom, že bych si možná pro jednou výjimečně zasloužila snídani venku, ale čajovny jsou ještě zavřené, kafé nepiju a na lavičku v parku je poněkud chladno a větrno.

Nemyslím, jdu z Dolního náměstí vzhůru ke známé svatomichalské kupoli uličkou,ve které jsem nikdy nebyla a otevřený  - jiný než Akademický -  antikvariát mě svede, tak jako vždycky.

Začnu poctivě v regálu Beletrie hned za dveřmi a vymete mě teprve zdánlivě nenápadný rozhovor paní majitelky s kamarádem o tom, že je potřeba zavřít a zanést on-line objednávky na poštu. Zredukuju hromádku ve své náruči na střízlivé dva kousky a jsem znovu na ulici, která ale za těch devadesát minut změnila kulisy svého půnebí. Slunko! Slunce! Světlo! Je rozhodnuto. Žádná výstava, žádné muzeum i má oblíbená Dobrá čajovna zůstala těsně minuta, jedu na Sluňákov. Poučena svou poslední netrpělivostí, tentokrát dokážu počkat tu čtvrthodinku a namísto hledání alternativní kratší varianty zkouším přímo ze zastávky MHD fotit tu modrost.

Horka na Moravě se sice nesměle pokusí posadit mě na zpáteční autobus drobnou sněhovou přeháňkou, ale já se někdy tam snadno nevzdávám. jdu cestou lehce blátivou, zahradami, mimo silnici a těším se na ten okamžik, kdy mi známá budova ukáže svou nastavenou líc.

Je pátek, těsně po poledni, a místo malých školáčků se za skly knihovny míhají tentokrát siluety dospělců. Musím využít toho, že poslouchají to, co je zajímá a vyrazit do krajinného parku bez dalších prodlev, chci tu být zase sama. No, chci...spíš musím.

Co mě tentokrát zajímá nejvíce je stav vody, té povrchové. A s ulehčením zjišťuju, že voda se na lem lužního lesa pomalu vrací. Některé potůčky, které jsem v září procházela po popraskaném dně, už zase tečou, nebo spíše tuhnou ledem.

.  

Neodmyslitelnou součástí krajiny jsou na Sluňákové básně, úryvky písňových textů či osobních dopisů.

Čtu si je pokaždé a pokaždé mnou zatřepou.

Potlačím nápad přímo z místa pozdravit autora, Opětavce Vaška Koubka a směřuju ke Sluneční hoře, nebo tedy Hoře snů, dílu pana profesora Šejna.

Předem vím, že větrný zvon je momentálně na opravě, takže mě pustoprázdno nahoře na hoře nevyleká. Než sem v květnu přivedu další ze svých přátel, bude zpět. Věřím tomu.

Vyhlídka nad zkamenělým zuhelnatělým kmenem stromu. Velmi významné místo. Do uší jako by se vrátil nenápadný, ale neodbytný svist vzdušných harf.

Chrám přírody Miloše Fekara. Opět pochozí aspoň částečně. Do kterého směru mám ale vyhlížet letos?

Oceňuji, že na takynových zorientovávajících tabulích člověk (nebo tedy speciálně já) ihned vidí, kde se nachází. Ale radši nepojmenovávat...

Sice byla příležitost dostat se dovnitř Rajské lodi Františka Skály, ale nechala jsem to "poprvé" malé skupince s klíčem a sama využila jen průvlaků pro zvířata a/nebo průhledů pro introvertní zvědavce/fotografy.

Tento detail sice mohl být vyfocen vskutku kdekoli, ale přesto toto chmýří je bezvýhradně sluňákovské. 

Ještě využít toho, že bez listí lze popatřit na Ohňovou spirálu pana Hubáčka i z ptačího/leteckého pohledu.

                     A pak se už jenom ohleduplně vytratit, vyšumět, zmizet...