(Vy)Poslechnuto: Vladimír Mišík - Jednou tě potkám
Tak jako v šamanské tradici existují erbovní zvířata, snad všichni skuteční posluchači mají mezi svými oblíbenci někoho, jehož písně ho provázejí v podstatě po celý život.
Mým takovým je Vladimír Mišík. On byl jedním z prvních netelevizních, nerádiových zpěváků, kterého chválívali v legendárním časopise Melodie, co jsem si čítávala na základce pod lavicí v hodinách matematiky (Jistě i jiných, ale jen matikářka paní S. mi za to napsala poznámku do žákajdy! :-)) a kterého jsem si mohla poslechnout dokonce i živě.
Recenzní výpalek jeho letošního CD mi poslal "náš pan kapitán" v marné naději, že bude moci mými případnými postřehy doplnit svou recenzi (https://petrvlasak.blog.respekt.cz/jednou-to-potka-i-v-misika/). Ale přestože jsme kdysi společné recenze psali (a jsme dokonce zmíněni jako zdroj v jedné bakalářské práci :-)), přece jenom já píšu "na emoce", ne na rychlost a fakta. Stejně mu za tu důvěru a příležitost děkuju.
Příběh o tom, proč a jak natočil Vladimír Mišík toto CD s jiným producentem a kapelou, než obvykle, jste už dozajista četli. Já zmíním jenom to, že tím pro mě Vladimír ZASE naplnil mou vizi statečného muže 21. století, protože dát všanc své dobré jméno a dosavadní pověst a způsob práce, je skutečně známkou toho, že Vladimír je '(teď cituju jeho vlastní slova z rozhovoru na Radiu Proglas - https://hudba.proglas.cz/noklasik/folk/vladimir-misik-miluju-povidani-se-sousedy/) "mládenec", který se nemá čeho bát.
Deska je to skutečně skvělá, pro mě především tam, kde Vladimír přesahuje mistrně už zvládnuté žánr moderního, nedvanáctkového blues a folk-rocku a vykračuje lehce směrem k šansonu a soulu.
Když jsem poprvé viděla a slyšela klip k titulní pásni Jednou tě potkám, okamžitě jsem si vybavila poslední období tvorby Johnyho Cashe. Ten klid, ladnost a vyrovnanost v pohybu, výrazu tváře i hlasu skutečně v české pop music po smrti Pavla Bobka nevídáme.
A když už jsme u zhudebněné poezie, velmi dobře vychází i lyrická báseň Bohuslava Reynka Vzpomínka na samotu. Bez patosu, civilně, jako kdyby nechtěl vyrušit ze spánku petrkovské kočky, ani jejich pány, zpívá Vladimír ten text bez prvoplánového příběhu, zato se sytou atmosférou.
Třetí zmínky-velmi-hodná píseň je pro mě Věštkyně. Poťouchlá pravdivost téměř až zenového textu mě baví při každém jednotlivém poslechu.
Výborný mi připadá i ryze osobní duet pánů Mišíka a Ira Paula Bradyho s názvem Brothers. Ve zkratce tří-čtyř minut se neodehrává jen jeden rodinný happy-end, ale v určitém "šikmém promítání" i dějiny Československa od druhé polovin 20. století. Ostatně svou občanskou statečnost a ochotu se angažovat Vladmír osvědčil v Poslanecké sněmovně, stejně jako svou soudnost, když na koncertě před šesti lety na festivale Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou, nechal některé své hitůvky (podle vzoru "taxůvka"! :-)) s výše položenými party zpívat mladším, hlasově pružnějším zpěvákem, jehož jméno si pochopitelně už nevybavuju. Hodně jsem na tudle "fintu" myslela při letošním comebacku jiné české, nebo tedy moravské, legendy., která zvolila cestu opačnou, cestu vlastního hlasového týrání...
Na závěr důkaz třetí, tzv. kardinální, jak říkávají Medvědi od Kolína, o tom, že Vladimír Mišík je člověk, který nemá zapotřebí si na nic hrát: Slyšeli jste někoho veřejně říct, kolik CD se musí prodat, aby se jim vrátily náklady, které do nahrávky vložili? Anebo to, že si v rámci předkoncertní hlasové hygieny v případě potřeby dá dva panáky whisky? Opět odkazuju na ten výše zmíněný radiorozhovor.
Dal jste to, Vladimíre a já si moc přeju, abyste to dával ještě přiměřeně dlouho.
P.S.: Tarski&Ymago von Lagau pochopitelně upřednostňují tu o nich, tedy: https://www.youtube.com/watch?v=q3MEbldsgMs
Mým takovým je Vladimír Mišík. On byl jedním z prvních netelevizních, nerádiových zpěváků, kterého chválívali v legendárním časopise Melodie, co jsem si čítávala na základce pod lavicí v hodinách matematiky (Jistě i jiných, ale jen matikářka paní S. mi za to napsala poznámku do žákajdy! :-)) a kterého jsem si mohla poslechnout dokonce i živě.
Recenzní výpalek jeho letošního CD mi poslal "náš pan kapitán" v marné naději, že bude moci mými případnými postřehy doplnit svou recenzi (https://petrvlasak.blog.respekt.cz/jednou-to-potka-i-v-misika/). Ale přestože jsme kdysi společné recenze psali (a jsme dokonce zmíněni jako zdroj v jedné bakalářské práci :-)), přece jenom já píšu "na emoce", ne na rychlost a fakta. Stejně mu za tu důvěru a příležitost děkuju.
Příběh o tom, proč a jak natočil Vladimír Mišík toto CD s jiným producentem a kapelou, než obvykle, jste už dozajista četli. Já zmíním jenom to, že tím pro mě Vladimír ZASE naplnil mou vizi statečného muže 21. století, protože dát všanc své dobré jméno a dosavadní pověst a způsob práce, je skutečně známkou toho, že Vladimír je '(teď cituju jeho vlastní slova z rozhovoru na Radiu Proglas - https://hudba.proglas.cz/noklasik/folk/vladimir-misik-miluju-povidani-se-sousedy/) "mládenec", který se nemá čeho bát.
Deska je to skutečně skvělá, pro mě především tam, kde Vladimír přesahuje mistrně už zvládnuté žánr moderního, nedvanáctkového blues a folk-rocku a vykračuje lehce směrem k šansonu a soulu.
Když jsem poprvé viděla a slyšela klip k titulní pásni Jednou tě potkám, okamžitě jsem si vybavila poslední období tvorby Johnyho Cashe. Ten klid, ladnost a vyrovnanost v pohybu, výrazu tváře i hlasu skutečně v české pop music po smrti Pavla Bobka nevídáme.
A když už jsme u zhudebněné poezie, velmi dobře vychází i lyrická báseň Bohuslava Reynka Vzpomínka na samotu. Bez patosu, civilně, jako kdyby nechtěl vyrušit ze spánku petrkovské kočky, ani jejich pány, zpívá Vladimír ten text bez prvoplánového příběhu, zato se sytou atmosférou.
Třetí zmínky-velmi-hodná píseň je pro mě Věštkyně. Poťouchlá pravdivost téměř až zenového textu mě baví při každém jednotlivém poslechu.
Výborný mi připadá i ryze osobní duet pánů Mišíka a Ira Paula Bradyho s názvem Brothers. Ve zkratce tří-čtyř minut se neodehrává jen jeden rodinný happy-end, ale v určitém "šikmém promítání" i dějiny Československa od druhé polovin 20. století. Ostatně svou občanskou statečnost a ochotu se angažovat Vladmír osvědčil v Poslanecké sněmovně, stejně jako svou soudnost, když na koncertě před šesti lety na festivale Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou, nechal některé své hitůvky (podle vzoru "taxůvka"! :-)) s výše položenými party zpívat mladším, hlasově pružnějším zpěvákem, jehož jméno si pochopitelně už nevybavuju. Hodně jsem na tudle "fintu" myslela při letošním comebacku jiné české, nebo tedy moravské, legendy., která zvolila cestu opačnou, cestu vlastního hlasového týrání...
Na závěr důkaz třetí, tzv. kardinální, jak říkávají Medvědi od Kolína, o tom, že Vladimír Mišík je člověk, který nemá zapotřebí si na nic hrát: Slyšeli jste někoho veřejně říct, kolik CD se musí prodat, aby se jim vrátily náklady, které do nahrávky vložili? Anebo to, že si v rámci předkoncertní hlasové hygieny v případě potřeby dá dva panáky whisky? Opět odkazuju na ten výše zmíněný radiorozhovor.
Dal jste to, Vladimíre a já si moc přeju, abyste to dával ještě přiměřeně dlouho.
P.S.: Tarski&Ymago von Lagau pochopitelně upřednostňují tu o nich, tedy: https://www.youtube.com/watch?v=q3MEbldsgMs
Komentáře
Okomentovat