Slova po tichu, ticho po slovech

Tak jako v šamanské tradici existují erbovní zvířata, snad všichni skuteční posluchači mají mezi svými oblíbenci někoho, jehož písně ho provázejí v podstatě po celý život.  Mým takovým je Vladimír Mišík. On byl jedním z prvních netelevizních, nerádiových  zpěváků, kterého chválívali v legendárním časopise Melodie, co jsem si čítávala na základce pod lavicí v hodinách matematiky (Jistě i jiných, ale jen matikářka paní S. mi za to napsala poznámku do žákajdy! :-)) a kterého jsem si mohla poslechnout dokonce i živě. Recenzní výpalek jeho letošního CD mi poslal "náš pan kapitán" v marné naději, že bude moci mými případnými postřehy doplnit svou recenzi ( https://petrvlasak.blog.respekt.cz/jednou-to-potka-i-v-misika/ ). Ale přestože jsme kdysi společné recenze psali (a jsme dokonce zmíněni jako zdroj v jedné bakalářské práci :-)), přece jenom já píšu "na emoce", ne na rychlost a fakta. Stejně mu za tu důvěru a příležitost děkuju. Příběh o tom, proč a jak natočil Vl

Miluju to. Koupit si zpáteční lístek z místa, kde něco musím, až na odpoledne, nebo dokonce letní podvečer a zbylý čas se jen tak volně poflakovat po městě. Nic si nezjišťovat předem, nic si nedomlouvat, jen jít a dívat se okolo a podléhat instinktivnímu puzení. V jeden pátek jsem měla být brzo ráno ve Vědecké knihovně Olomouc. Ano, té u červeného cihlového kostela. Jako kdyby ta ostřě vysoká věž byla nabodeníčkem na věci mé, minulé i současné.  Poznaně nakonec smutné, i ještě snad otevřené. Po mile kolegiální schůzce bylo přede mnou pár hodin, kdy jsem nic nemusela a dost toho mohla. Nejprve je třeba se chůzí a dechem vyvázat k běžného schématu: práce-domácnost-net a snění. Přemýšlím o tom, že bych si možná pro jednou výjimečně zasloužila snídani venku, ale čajovny jsou ještě zavřené, kafé nepiju a na lavičku v parku je poněkud chladno a větrno. Nemyslím, jdu z Dolního náměstí vzhůru ke známé svatomichalské kupoli uličkou,ve které jsem nikdy nebyla a otevřený 

Trápívali nás kdysi v seminářích marxáku otázkou, zda je daný názor správný. Bylo to tak: Jako zadání pro domácí přípravu nám vyjmenovali příslušné stránky nějakého díla klasiků (M-E-L) a při dalším setkání (což ještě šlo, ale horší bylo, když se to stalo i součástí zkoušky!) vyučující přečetl jediný odstavec a my měli jednoslovnou odpovědí určit, zda to je, či právě naopak není, marxistické. Jestli se někdo vůbec obtěžoval si doma ty pasáže číst, nevím,. Sama jsem se v původním nadšení (nebo to byl nováčkovský strach?)   parkrát pokusila, ale když jsem seznala, že je to stejně marné, používala jsem většinou metodu náhodného výběru z dvojice možností Ano - Ne. Samozřejmě, s pravděpodobností půl-na-půl. Často si na to vzpomenu, když se snažím interpretovat ty zauzlené věty, které jsou mi sice zřídka, ale pořád ještě občas adresovány. Některá souvětí, nebo, dařilo-li se, i jednoduché, leč ne holé věty, bych si mohla v hlavě přehazovat vidlema vlastní zkušenosti celé dlouhé hodi

Jakub „Cermaque“ Čermák není    -  přes své mládí třicítku právě minuvšího textaře, zpěváka, muzikanta, básníka a respektovaného animátora -  na české kulturní scéně žádným nováčkem. Jeho právě vycházející {recenzi jsem psala v březnu 2017 - pozn. aut.} CD Neboj je už jeho oficiálně osmým albem. Ale přesto:   Kdo je? A co nám svou poslední prací podává v natažených dlaních? V první řadě je to jeden z nejlepších českých textařů své generace. Jeho obraty a obrazy jsou trefné, hluboké a nezpochybnitelné. Dále je rapperem, který činí tento žánr objevným i pro ty, kteří testosteronovou přeexponovanost jeho rigidní formy nedokážou nebo nechtějí přidat ke svému kulturnímu rozhledu.   A v neposlední řadě je Jakub (do)statečně citlivý muž. Napsat angažovanou, až politickou píseň, a přitom nesklouznout k za pár hodin/dnů/týdnů už vyvanulé agitce, umí skutečně málokdo. Jakub Čermák ale ano. Vůbec nezastírá svoje názory a postoje v našich domácích, evropských či celoplanetárních bolestech, a

Vrátila se mi chuť k veřejnému psaní. A focení. Ale protože za těch  devět let, co tady "Slova po tichu, ticho po slovech" visela, pokročil webdesign znatelným způsobem, oblékla jsem dnes blogu nový kabátek. Jako signál nové etapy, jako zřetelný oddělovač. Články zůstaly nedotčeny. Na hrst z nich sice nechci a opravdu nemůžu být pyšná, ale jakmile bych začala svou vlastní minulost cenzurovat, kdo by mi ještě mohl věřit? Zbyl-li tu někdo z minula, ujišťuji vás, že jsem nikoho z mysli a zřetele neztratila. A změny vzhledu jsou jenom faceliftingové, snad směřující k  větší přehlednosti, čitelnosti a jednoduchosti. Vítejte zpět, protože já už tady zase jsem. S. Památník stoletých záplav z roku 1997; autor Pavel Míček; instalováno v parku před Společenským domem architekta Vladimíra Karfíka v Otrokovících

Vysvědčení. Tak jo, když boj, tak boj. Nejsem o nic lepší, ale ani horší. Říká se: „Malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti.“ Ale nemusí to být vždycky pravda. V den, kdy někteří rodičové či víkendoví rádobyvychovávatelé odvozují SVOU hodnotu od vysvědčení svých aninesvěřenců, já se pochlubím naší dnešní skvělou ranní chvilkou. Obouvám se pod schody na odchodu do práce, matně si vzpomínám, kam jsem včera mrskla s klíči, když se ozve charakteristický zvuk odemykání z druhé strany. Á, L. se vrací z posledního středoškolního mejdanu. Věřím jí víc než sobě samé (a mám k tomu své dobré  důvody), takže se vůbec neobávám toho, co uvidím, v jakém stavu se po protančené noci vrací.  A taky že jo!  V kráse svých devatenácti let, usměvavá,  v náladě lehce letně sentimentální, malounko unavená, nebývale ochotně odpovídá na mé otázky po včerejšku. S nadhledem, nadsázkou,  zorientovaně a vyrovnaně. Domlouváme detaily domácnostní logistiky a já končím: „Ale tohle triko neznám!