Vyposlechnuto : CD Mainland Sailors - Wotienke (2009)

Musím se vždycky pousmát, když čtu zdůvodnění začínajících českých kapel, že píšou texty svých písni v angličtině, protože chtějí proniknout na evropská pódia ...
Kdyby to opravdu byla ta jediná podmínka, pak by holandsko-moravská kapela Wotienke, nesoucí křestní jméno své zpěvačky, převážné autorky a pianistky Wotienke Vermeer,už pár let po Evropě známá byla. Ale přestože navíc přidává osobitost obtížně zařaditelného stylu, (nejen) pěvecký půvab hlavní "hrdinky", na lékárnických vahách odměřované ingredience aranží, i ona je prozatím na cestě sbírající jak posluchačskou, tak mediální přízeň pokorně po každé dvojici otevřených uší resp. koncertě. Že je to cesta pomalá a obtížná, ale jediná na sezónním přelomu nekončící, osvědčuje fakt, že do mnoha navštívených klubů se Wotienke opakovaně vrací. K radosti už jednou zasažených, k posouzení těm, kteří se prvními nechali nalákat
a k překvapení náhodných návštěvníků.

Mají teď na to tomto putování nového spojence, první oficiální CD Mainland Sailors (proč bez členu ?), natočené a k vydání vlastním nákladem připravené v amsterdamských studiích. Obsahuje průřez dosavadní Wotienčinou tvorbou, od písniček, které Wotienke sama hrávala na svých občasných vystoupením jen s klavírem (a jimiž se moravskému publiku představila asi poprvé na olomouckém festivalu Přesahy v roce 2005)- Your moves, This Year's Thought), přes ty, které nahráli už jako kapela na svou demonahrávku v prostorách valmezského zámku Žerotínů v roce 2006 (I Cant't Belive It Rains, Skip The Present) až po písničky napsané přímo pro toto CD (Sleep, Snap, Let Go, Remarkable Preoccupations)

Jako je těžko definovat místo, v němž se na CD potkávají přizvané žánry (písničkaření, šanson, jazz a poučený pop), i hudební souputníky na české scéně marně hledám (anebo jen obyčejně neznám). Ale máte-li třeba rádi tvorbu irské, v Berlíně dnes usazené Niny Hynes, a netrváte přitom na jejích občasných teatrálnostech a elektronice, líbí se vám repertoár Szidi Tobias nebo k vám pronikla mordýřsky občas stylizovaná K.C.McKanzie, možná budete mít smysly i pro Wotienke. Všeobecněji známá jména byste mi stejně nikdo nevěřil, ale osobně W.V. řadím čestně (ale skromně) do řady za třeba D.K., N.M. anebo ... pozor ! moje troufalost největší :-) ... N.S.

Poslední pokus - metaforou: Muziku Wotienke dokáže ocenit a vychutnat ten, kdo na dlouhých osamělých cestách sní o společnici, která sice už pouhou svou přítomností udržuje pozornost v příjemném napětí, ale která současně zná a respektuje cenu ticha, takže z ní tudíž nebolí ani uši, ani hlava.

Muzikanti jako by ctili heslo japonských herců : "Chceš-li ukázat pravdu, zahraj z ní 90 %". Aranžmá jsou krystalicky čistajasná, většinou založená na "taktovce" jednoho z nástrojů a dávají prostor dozvukům akustickým i myšlenkovým (viz poslední písnička Sleep - do ticha přecházející jakoby dvojím cinknutím (ovšem, že čajové) lžičky nebo zpozorněte při šeptavém konci písně Your Moves). Řečeno jejich vlastním textem, necítí potřebu "be faster and bigger than anyone else" (Skip The Present).
A zde je asi namístě pánskou část kapely představit : Ondřej Adámek - bicí; Jan Boroš - kontrabas, el. basa; Karel Cinibulk - elektrická kytara; Martin Janírek - saxofony (klarinet ? v téměř klezmerovém názvuku uvnitř písně Repetition)

Při poslechu většiny písní se mi vrací atmosféra filmů/knížek, které neuspěchaným vrstvením scén budují ani ne tak překotný děj jako spíše atmosféru. Konkrétně při naposledy zmíněné Repetition myslívám na Nebe nad Berlínem, na scénu v níž ona andělská akrobatka balí saky-paky a vrací se do všednosti svých čísnických dnů.
Při This Year's Thought jako by mě teprve vycházející slunko přimělo zvednout se z kamenitého břehu, po noci strávené s hlavou v dlaních a z nedaleko otevřeného okna někdo neznámý saxofonem chlácholí, že těch, kteří se teď "(Ze)ptají prachu" bude rozhodně víc.

Ale znajíc zákonitosti posluchačské přízně, si kapela střihne rytmicky přísně kupředu hnanou Commuter anebo podobně odsýpající Indifference.


Wotienke bych přála, aby si tímto CD zasloužila pozornost některého ze zavedených vydavatelů a už na příštím CD nemusel chybět booklet obsahující texty, obzvláště napadne-li znovu Wotienke napsat text třeba ve francouzštině. Nebo je to jenom ojedinělé přání ověřit si, že autorka napsala skutečně to, co posluchač CHCE slyšet ? Sekce obsahující právě slova na webu totiž po poslední velké aktualizaci zmizela. Úmyslem, omylem či náhodou ?

Jediné, čemu jsem za celou tu dobu, po kterou jsem mohla CD mít v rukou, nedokázala přijít na chuť, je grafické pojetí obalu. Tahle podlepravítková koláž mi nesedí ani k hudební formě, ani k mému chápání obsahu i poetiky Wotienčiných písní. Ale protože "Není na světě ten ... ", možná ten patřičný ná(d)hled chybí opravdu jenom mně samotné.