Vyposlechnuto : CD Ztracený ve světě - a Tribute to Oldřich Janota (Indies Scope Records, 2009)
Jistě všichni máme v obou rolích vyzkoušeno, jak vzácná je ona tichá, ale (aspoň na pár hodin) všeprostupující a všepřebíjející radost, kterou uchystá dospělý dospělému. A to se je jedná o radost jednoho pro jednoho (ve všech genderových permutacích).
Měřeno tímto se vydavatelství Indies Scope Records podařil kousek opravdu mimořádný. Svým pečlivě a krásně (obal ! promiň, Pavlo, to zpozdilé odkázání, nevěděla jsem, že je od tebe ...) zrealizovaným nápadem vydat k narozeninám Oldřicha Janoty CD jeho písní v podání „svých“ domovských kapel a interpretů rozdávají radost v poměru N:1:M.(Jak už to ale bývá, před závorku vytknutou neznámou zůstává reakce těch posluchačů, kteří mají písně dlouhodobým posloucháním originálu vpletené do svých uší, duší, hlav a nervů. O tom, co dokáže natrvalo vypálená synapse, mě přesvědčuje třeba píseň Žlutý kopec v podání Květů. Nedokážu při ní myslet na žádný jiný, než ten brněnský.)
Začněme od jedničky : těžko se vmyslet do prožívání někoho tak solitérního jako je právě Oldřich Janota, ale už dánské přísloví říká, že „žádný svatý není tak malý, aby odmítl svíčku“. Navíc může být pro autora větší z(/r)adostiučinění, než když jeho písničky pro sebe přetvoří ti, kteří autorskou nouzí rozhodně netrpí ? A nejen to, Petr Krško ze zvolenské skupiny ZVA 12-28 Band na webu Indies Scope ohlašuje, že svou verzi písně Balad a o požárním hydrantu zařadí i do svého koncertního repertoáru.
"N" v zápise zastupuje šestnáctku zúčastněných interpretů (Tomáš Kočko přispěl dvěma písněmi, jednou sólově, jednou se svým Orchestrem). Dělali to z jiného důvodu než z radosti, když se na některé další interprety ani místa v tracklistu nedostalo ?
A „eM“ nakonec pro mě představují fanoušci zúčastněných přezpívávačů a přehrávačů. Možná je to tím, že v původním Janotově podání znám pouhopouhé dvě z nahraných písní (Druhý břeh a Hotel Savoy), ale kdyby se mi někdo pokoušel namluvit , že třeba Jablkoň, Tara Fuki, Květy, Žamboši, HUKL nebo Jarret mají svou novou píseň a zde ji představují, jistě by neměl těžkou práci (snad jen Čankišou by vzbudili pochybnost opuštěním jazyka svého lidu). Připadá mi, že do písní vložili opravdu SVÉ nejcharakterističtější rysy.
Zprvu jsem se docela rozpakovala, zda mám právo jakkoli CD komentovat, ale pak jsem si uvědomila, že znát z Janotovy obsáhlé tvorby jen zlomek zas až tak velikou ostudou není. Ani jeho nahrávky, ani jeho koncerty nebyly běžně dosažitelné v žádném období jeho muzikantského života. Ani dnes, v době informačně zasíťované.
Jako je nesnadné odhadnout reakci skalních Janotových posluchačů, netroufám si ani určit podíl těch, kteří se o něm z tohoto CD dozvědí poprvé. Těm, kteří se uchytí, lze jenom přát tu téměř kolumbovskou cestu proti proudu času.
Ač se pojetí jednotlivých písní liší velmi výrazně, z mého pohledu jim neublížil nikdo. Napadá mě protiklad lidového rčení „z …(čeho že) bič neupleteš“. Dej talentovanému mnohovrstevnatý text a nevšední melodii on ti je vrátí o další rozměr (=sebe) bohatší.
A tak, vlastním obvyklých hudebním sklonům navzdory, přijímám i téměř metalové riffy kytary v části písně Fetišista nebo elektropopových 24 hodin volného času (Okrej). Baví mě i kontrast doslovnosti ptačích samplů v jarretovské verzi písně Zvláštní ptáčci s textem.
Kdo aspoň jednou čekal oč déle tím marněji, ten se v čase a smutku vrátí prostřednictvím violoncellového klenotu v podání Tara Fuki.
„Čím víc ti rozumím, tím méně nás chápu“ v podání Mariany Chmelařové a skupiny Minach nezaostává ani o píď.
Zcela mi učaroval jeden z nápadů zlínské Maracy (Bitva na Tursku) svěřit druhou část recitativu čtenáři - začátečníkovi. Nepřipadáte si při svém prvním seznámení s každým dalším Janotovým textem taky tak ? Kolikrát jej musíte slyšet, než vyhlédnete za hranice konců jednotlivých slov ? A ten protiběh školácké dikce a poučeného obsahu. Mráz mi běhá po zádech třeba při pasáži :
„ … V kalném jitřním světle ho doma vítá smutek,
na zkrvaveném plátně je nesvázaný útek.
A pod plátnem zvedá se stín mrtvého těla.
A jak rytíř hledá závoj
tak rozpoznává děj,
ten chaos snů a náhod
má náhle pravý směr.
Sebe jsem zachránit chtěl
a zabíjel tebe …“
(Jinak je ta píseň ale členitější než barokní oltář, možná že méně bylo by více).
Na Janotových písních je krásná proměnlivost jejich významu v závislosti na vlastní zkušenosti posluchače. Představuje-li pro trabandistu Jardu Svobodu druhý břeh „blížence, který dává směr a smysl jinak divoce a nahodile běžící řece“, pak pro mě osobně je to ten, který k člověku sice „navždy patří“, ale který jako jediný (už ze samé definice) nesmí přejít most.
Resumé : Nerozumím sice tomu, proč se CD takhle anglicko-česky promíchaně jmenuje, ale jinak je pro mě velmi přesně zacílenou trefou do citlivého .
Měřeno tímto se vydavatelství Indies Scope Records podařil kousek opravdu mimořádný. Svým pečlivě a krásně (obal ! promiň, Pavlo, to zpozdilé odkázání, nevěděla jsem, že je od tebe ...) zrealizovaným nápadem vydat k narozeninám Oldřicha Janoty CD jeho písní v podání „svých“ domovských kapel a interpretů rozdávají radost v poměru N:1:M.(Jak už to ale bývá, před závorku vytknutou neznámou zůstává reakce těch posluchačů, kteří mají písně dlouhodobým posloucháním originálu vpletené do svých uší, duší, hlav a nervů. O tom, co dokáže natrvalo vypálená synapse, mě přesvědčuje třeba píseň Žlutý kopec v podání Květů. Nedokážu při ní myslet na žádný jiný, než ten brněnský.)
Začněme od jedničky : těžko se vmyslet do prožívání někoho tak solitérního jako je právě Oldřich Janota, ale už dánské přísloví říká, že „žádný svatý není tak malý, aby odmítl svíčku“. Navíc může být pro autora větší z(/r)adostiučinění, než když jeho písničky pro sebe přetvoří ti, kteří autorskou nouzí rozhodně netrpí ? A nejen to, Petr Krško ze zvolenské skupiny ZVA 12-28 Band na webu Indies Scope ohlašuje, že svou verzi písně Balad a o požárním hydrantu zařadí i do svého koncertního repertoáru.
"N" v zápise zastupuje šestnáctku zúčastněných interpretů (Tomáš Kočko přispěl dvěma písněmi, jednou sólově, jednou se svým Orchestrem). Dělali to z jiného důvodu než z radosti, když se na některé další interprety ani místa v tracklistu nedostalo ?
A „eM“ nakonec pro mě představují fanoušci zúčastněných přezpívávačů a přehrávačů. Možná je to tím, že v původním Janotově podání znám pouhopouhé dvě z nahraných písní (Druhý břeh a Hotel Savoy), ale kdyby se mi někdo pokoušel namluvit , že třeba Jablkoň, Tara Fuki, Květy, Žamboši, HUKL nebo Jarret mají svou novou píseň a zde ji představují, jistě by neměl těžkou práci (snad jen Čankišou by vzbudili pochybnost opuštěním jazyka svého lidu). Připadá mi, že do písní vložili opravdu SVÉ nejcharakterističtější rysy.
Zprvu jsem se docela rozpakovala, zda mám právo jakkoli CD komentovat, ale pak jsem si uvědomila, že znát z Janotovy obsáhlé tvorby jen zlomek zas až tak velikou ostudou není. Ani jeho nahrávky, ani jeho koncerty nebyly běžně dosažitelné v žádném období jeho muzikantského života. Ani dnes, v době informačně zasíťované.
Jako je nesnadné odhadnout reakci skalních Janotových posluchačů, netroufám si ani určit podíl těch, kteří se o něm z tohoto CD dozvědí poprvé. Těm, kteří se uchytí, lze jenom přát tu téměř kolumbovskou cestu proti proudu času.
Ač se pojetí jednotlivých písní liší velmi výrazně, z mého pohledu jim neublížil nikdo. Napadá mě protiklad lidového rčení „z …(čeho že) bič neupleteš“. Dej talentovanému mnohovrstevnatý text a nevšední melodii on ti je vrátí o další rozměr (=sebe) bohatší.
A tak, vlastním obvyklých hudebním sklonům navzdory, přijímám i téměř metalové riffy kytary v části písně Fetišista nebo elektropopových 24 hodin volného času (Okrej). Baví mě i kontrast doslovnosti ptačích samplů v jarretovské verzi písně Zvláštní ptáčci s textem.
Kdo aspoň jednou čekal oč déle tím marněji, ten se v čase a smutku vrátí prostřednictvím violoncellového klenotu v podání Tara Fuki.
„Čím víc ti rozumím, tím méně nás chápu“ v podání Mariany Chmelařové a skupiny Minach nezaostává ani o píď.
Zcela mi učaroval jeden z nápadů zlínské Maracy (Bitva na Tursku) svěřit druhou část recitativu čtenáři - začátečníkovi. Nepřipadáte si při svém prvním seznámení s každým dalším Janotovým textem taky tak ? Kolikrát jej musíte slyšet, než vyhlédnete za hranice konců jednotlivých slov ? A ten protiběh školácké dikce a poučeného obsahu. Mráz mi běhá po zádech třeba při pasáži :
„ … V kalném jitřním světle ho doma vítá smutek,
na zkrvaveném plátně je nesvázaný útek.
A pod plátnem zvedá se stín mrtvého těla.
A jak rytíř hledá závoj
tak rozpoznává děj,
ten chaos snů a náhod
má náhle pravý směr.
Sebe jsem zachránit chtěl
a zabíjel tebe …“
(Jinak je ta píseň ale členitější než barokní oltář, možná že méně bylo by více).
Na Janotových písních je krásná proměnlivost jejich významu v závislosti na vlastní zkušenosti posluchače. Představuje-li pro trabandistu Jardu Svobodu druhý břeh „blížence, který dává směr a smysl jinak divoce a nahodile běžící řece“, pak pro mě osobně je to ten, který k člověku sice „navždy patří“, ale který jako jediný (už ze samé definice) nesmí přejít most.
Resumé : Nerozumím sice tomu, proč se CD takhle anglicko-česky promíchaně jmenuje, ale jinak je pro mě velmi přesně zacílenou trefou do citlivého .
Komentáře
Okomentovat