Slova po tichu, ticho po slovech

Nehledat a najít, neprosit se a dostat. (Věnováno MBzO a TvS) Vyprovokována D., vydala jsem se letos poprvé do práce na kole. S přepínačem pozornosti nastaveným na hodnotu "Úplná", protože tudy, kudy se vloni nedalo, se letos může, a vice versa. Tak se mi stalo, že jsem z břehu Dřevnice, kousek před největším vnitrozlínským splavem nepřehlédla "zvláštní ptáky" ( Oldřich Janota a Emil Pospíšil , ale mám ráda i tu coververzi Jarretu). Nevím, kdo to nátáhl mezi lípy na obou březích dvě lana a na ně zavěsil siluety labutí, vytvořené z drátu a asi nějaké bílé netkané textilie. Nevím ani, proč to udělal(a), jestli je to plašička nebo umělecký projekt. Nedaleko odtamtud sídlí hned dvě základky, ale odtud prý vítr nevane. Ale právě v něm se labutě krásně vlní a chvějí. Navíc provonění vůní lipového květu ještě před utrhutím dělá z onoho místa středobod mého párdenního těšení se. Tahle je ale do-opravdická. Do-datečně: Tak, už je vyvysvětleno. Ins...

Ráno. První radou, které se vám dostane, když se trápíte problémy se spánkem je, že musíte chodit spát a vstávat ve stejnou hodinu, tedy dodržovat konstantní rytmus. Měla jsem pár let potíže s usínáním, ostatně není se čemu divit, protože to fakt nebyly dobré roky. Součástí mého restartu ale je, že chodím spát tehdy, kdy se mi chce. Ve svém pokrokově čilém věku si to můžu dovolit, protože mám už jaksi úspěšně odkojeno-odpečováno.  Ovšem tělu, navzdory sokolskému sloganu, neporučíš. Což o to, usínám takřka okamžitě (úplňky jsou samozřejmě výjimkou, to snad každý senzitivnější pochopí, protože sám nespí vůbec nebo jen mělce a málo),  když ale dříve začnu, dříve taky se spánkem skončím. Obzvláště za těchhle letně dlouhých, zpěvných dní. Takže čtvrtá nadranní obvykle znamená, že už jsem v mezičasí, mezistaví, na vlně α, mezi spánkem, R.E.M. sněním a bděním.  Ovšem nemíním se tím trápit a považovat to za problém, naopak toho využívám buď k domácí práci, do kt...

Je po maturách i návazných večírcích. Vztah studentů a profesorů se změnil z hierarchického na málem kamarádský. Z rozumu se přechází na city. Někdy. Někde. Umělecké střední školy jsou asi výjimkou. Nebo aspoň ta, ze které jsem minulé čtyři roky jsem sice kuse a zřídka, ale přece jenom dostávala echa. Po úvodním oboustraně seznamovacím ročníku, když učitelé odborných předmětů  vysledovali, kteří ze svěřených "děcek" svým zvoleným oborem žijí a kteří naopak pouze  "naplňují procenta docházky", nastaly tři roky, které by se označit spíše jako čas mentorství než učitelství nebo učení. Ve vzájemných diskusích, špičkování, inspiraci, rostl vztah, který dnes vyvrcholil  vernisáží společné výstavy pěti letošních absolventů v pivnici Pod lipami. Prostor pro své odcházející studenty domluvil a úvodní řeč vedl Mgr. Martin Dvořák. Kdyby se i výstavy "dospělých" výtvarníků komentovaly takto věcným, vývoj tvorby autora shrnujícím, do kontextu zasazujícím, obsah i ...

Slovo Sluňákov se mi poprvé do pozornosti propašovalo skrzevá muziku. Někdy na jaře roku 2008 se na webu jedné mé oblíbené pražské kapely, kterou si k nám doposud žádný z pořadatelů pozvat netroufl, zasvítil    plánovaný olomoucký koncert na Horním náměstí.   Hm... ... Nebylo třeba žádného přemýšlení, jestli se tam vydat. Tak jsem objevila tradiční prvomájový Ekojarmark a překvapivě vysokou míru shody hudebních preferencí hlavního dramaturga s mými. Na koncerty jsem si začala více méně pravidelně dělávat čas i náladu, ale co ten vlastní Sluňákov, domovská základna, místo pravidelných výchovně-vzdělávacích  a kulturních akcí (nejen) pro školáky a celé rodiny? Naprosto ničím nepodloženě se mi v hlavě uhnízdilo mylné přesvědčení, že je to kdesi daleko „v kopcích“, tedy rozlehlých prostorách lužních lesů. Kdesi daleko od civilizace, od linek veřejné dopravy, tam,   kam se dá pohodlně dojet akorát tak autem. Ale jo, jednou si to vš...

Víc než půl roku jsem se snažila navázat na poslední blogový zápis tou slíbenou koncertní reportáží z loňského srpnového Glenova koncertu v Milevsku. Nedokázala jsem to, protože jsou skutečnosti, které člověk nespolkne a pořád se mu derou do klávesnice. Omlouvám se tedy Daně, Lucce a Josefovi, ale ač je muzika, a Glenova zvláště, zásadní součástí mého života, existují ještě i jiné pilíře. A vzdát se jich dobrovolně, to už si jedna rovnou může z rozmařilosti skočit pod nejbližší rychlík. Tak tedy Milevsko=Velká Vynechávka, a místo toho pár slov o sobotním Glenově koncertě v pražské Arše. Začalo se včas, což je na koncerty, a ty pražské zvláště, malý zázrak. Těsně před osmou se před pódiovými reflektory objevily obláčky ze suchého ledu a pak už přišla s dvojkou bílého vína v ruce Mar, Markéta Irglová, jako očekávaný host. Ještě útlejší než v Oscarových dobách, s ostrým profilem, tentokrát nemohla pobouřit žádnou módní policistku v publ...

Má ještě nějaký smysl psát reportáže z koncertů? Dnes, v době, kdy "krabičku" pro audio/video záznam nosí v kapse/kabelce/batohu podstatná část populace? Zbytečná otázka!? Proč bych se jinak do psaní pustila, že? Tedy škrtáme... Samozřejmě, že NE! I pisálkovské řemeslo má svá pravidla a doporučení! Proč tedy ano? Z jednoduchých, zato vícera důvodů. Jednak zdaleka ne každý je tak laskavý, pracovitý a altruistický, aby na koncertě zaznamenaný "raw material" následně zpracoval a veřejně publikoval, jako náš milý, pro mě zatím nepotkaný, Kwevej. ( http://www.theframes.cz/forum/viewtopic.php?p=15609&sid=735064f33fbc1c96d3b467d873aacb7e#p15609 ) Druhak, takový záznam, jakkoli profesionální, je pouze jedním pohledem na danou událost. Kdyby stejný koncert natáčelo dejme tomu 10 zaznamenávačů/zanamenávaček z různých úhlů, z různých míst hlediště/jeviště/zákulisí, bude ten záznam totožný? Rozhodně ne a to se vůbec nemusíme pouštět do dobrodružství kvantové fyziky...

Před pár dny jsem tu udělala loužičku z mysli&srdce na téma: „Zásadní vliv jednoho podzimního prodlouženě-víkendového pobytu v ryze dívčí společnosti na...“. ___________________________________________________________ {Rozhodnutí č. 258 658 357:  Už se vážně se musím POKUSIT do každého ze svých časů zavést linearitu a nějaké mnemotechnické pomůcky pro pamatování si aspoň přibližně přesných význačných dnů (a slov). To přímce se určuje směr body A a B. Ovšem na určení data a času jsou pouhé DVA přelomové body:   „okamžik 0“   - čti „nula“, nikoliv „Ó“ (vůbec první moje vypátraná mozkootřesná vzpomínka, 1971, česká zaměstnanecká kolonie u koželužny blízko města/vesnice Rašt, Írán)   a „okamžik B“ („Byl první máj, byl ještě se ani nebudící lásky čas :-) “,2004, houpací křeslo po babičce [ne nepodobné tomu z animovaného filmu Frédericka Backa],Malérovice)  zoufale málo} ___________________________________________________________ Druhá ze...