Slova po tichu, ticho po slovech

Ta kniha byla událostí před nějakými pěti lety, ale já jenom výjimečně sahám po třeskutých novinkách. Je mi milejší, když pozapomínám, co se o čem kde psalo a pak provětrávám stránky, které se už nějakou dobu tísnily v normálním nerychloobrátkovém regále. A občas se mi tak potvrdí i jedno ze subtémat této knížky: známá pravda, že na to, co je dobré, není pozdě nikdy. Příběh je rozprostřen mezi předválečné Polsko, poválečnou Chile a současný New York a má dva hlavní vypravěče. Leo Gursky je starý muž, imigrant, původem polský Žid. Americkou část svého života pracoval jako zámečník, ale v mládí toužil stát se spisovatelem. Pro mě geniálně jej charakterizuje větička, kterou opakovaně pronáší: "A přesto." (v originále "And yet."). Kouzelná je také scéna, ve které se Leo po náhodném okolojdoucím dožaduje potvrzení, že na lavičce nesedí sám. Činí tak sérií otázek, která vrcholí slovy: "Ano" jako protiklad k "Ne"? Alma Singerová je čtrnáctiletá newyorsk...

Údajné severské přísloví, které se mi momentálně velmi hodí do krámu, prý říká: "Jednou je nikdy, dvakrát je pokaždé." Tak já si tedy v čerstvoroční naivitě budu myslet, že na konci každého dalšího roku najdu na webu jednoho z nejtalentovanějších českých básníků, o kterých vím, text, který jako by chtěl trumfnout všechno ostatní, co si tam kradu v průběhu roku: znamení fénixe jakub čermák volavko, ve snu chtěl bych mít tvé oči a vidět zblízka řeku plnou ledu šedivé magma, střežené jen stromy kdyby se ti však měl oplátkou zdát sen v kterém bys o svět vadila mým pohledem raději zavřískej a sama se probuď v někoho měním se hlava mi spadla na dlaň rudého fénixe zahlíd jsem u zrcadla a druhá hlava, skoro stejná na mém krku usmála se a řekla mým vlastním hlasem: kde hraničím já a kde začíná vlk? kde začínáš ty kde volavka kde končí smrt kde život a proč jsem náhle zmlk? v někoho měním se hlava mi spadla na dlaň znamení fénixe zaschlá krev z prostěradla zas ve mně chvíli zbude lásk...

Neznám nezdolnější setrvačník, než je polechtaná ješitnost. A je fakt jedno, jestli mužská nebo ta druhá... Před pár lety se mi zmínila teta, že v nočním rádiu slyšela jednu z krátkých povídek Daniely Fischerové a že by ráda knížku " Jiskra ve sněhu " měla doma. V jí dostupných knihkupectvích byla už dávno vyprodaná, tak jsem coby rodinný rekordman v písmenkožroutsví byla požádána já. Nakonec mi nezbylo než napsat přímo do nakladatelství Vyšehrad, protože ani "má" kamenná, ani internetová knihkupectví tehdy žádný výtisk nenabízela. No a protože poštovné se pro jednu knížku skutečně nevyplatí i já si tu knížku pořídila, přestože jsem před tím od Daniely Fischerové nečetla nic, slovy NIC. Už po prvních pár stránkách jsem zjistila, že jsem našla, co jsem ani nehledala. Od té doby se snažím neminout žádnou příležitost cokoliv si této od autorky přečíst nebo poslechnout. Skutečně neznám moudřejší dámu, které bych dokázala porozumět. Minulý týden vysílala Vltava premiéru...

Informace se už dávno staly nejcennější komoditou, ale já se v posledních měsících učím říkat: Já to nechci vědět! Vždycky ale nemáme možnost se rozhodnout, jestli něco chceme nebo nechceme vědět... O tom, že moje kolegyně má maličkou, těžce nemocnou vnučku, která se narodila přesto, že to její rodiče věděli už v průběhu těhotenství, jsem se dozvěděla "jen tak na okraj" jiné zprávy - té nejradostnější. Když se před pár měsíci narodila její druhá vnučka, Amálka. Neradostnou informaci jsem kdesi uvnitř sebe hluboko zapouzdřila, neodvážila jsem se něco dalšího zjišťovat nebo dokonce se ptát. Takže jsem úplně přesně nepochopila, co bude námětem filmu, na jehož předpremiéru mě ona kolegyně zvala slovy: "...film o té naší Juliánce..." Jenomže pak se na nástěnce objevil graficky velmi pronikavý plakát z dílny Tomáše Padevěta (jakmile přestal být aktuálním, okamžitě jsem si ho z nástěnky ukradla)a i místní tisk se předpremiéře časosběrného dokumentu Zachraňte Edwardse a tí...

Psát o CD ještě v den, kdy oficiálně vychází, by pro ne-novináře byla pěkná troufalost. Ovšem já už v pořadí čvrté společné album dvojice Shina Lo a Dan Salontay poslouchám dobrý týden. Podruhé se totiž bratislavští Longital rozhodli svým příznivcům dát streamově "do placu" novinku v plném znění a ne jen v obvyklých několikadestivteřinových ukázkách. Nezasvěcenému by se mohlo zdát, že takové jednání je přímou cestou do hladu, ale... Možná, že i tohle gesto přispívá k ochotě fanoušků zaplatit si audio či .mp3 verze téhož, přestože na webu si je mohou bez omezení libovolně přehrávat. Jednak tím vyjadřují své uznání jejich originální tvorbě a návdavkem pak získávají krásně graficky provedené booklety. Ten aktuální opět vychází z grafik polského výtvarníka, který si říká Pio . Na rozdíl od puristicky černobílého provedení předpředposledního CD Výprava je Teraz vysláno do světa v širší barevné paletě. Ale nečekejte retušované obrázky jak z lifestylových magazínů. V jednoduchosti, ...

(marná a pozdní náhrada nespuštěného potlesku) V průběhu života si většina z nás shromáždí hrstku cizích argumentů, o které se pak k marnému uvztekání svých pravidelnějších příjemců opírá. K mým nejoblíbenějším patří kdysi náhodně v rádiu zaslechnutý výrok jakéhosi psychologa, že je naprosto "fyziologické", když se člověk na určitém stupni svého posluchačsko-muzikálního vývoje zastaví a všechno, co přijde "pak", už pro něj prostě HUDBOU není... Dlouho jsem si myslela, že elektronická muzika už pro mě nemá příběh a náladu. Při rodinných generačně-akustických masážích jsem (samozřejmě marně) argumentovala tím, že v téhle muzice neslyším nic než schéma, opakování a studený zámysl. Pak jsem ovšem poznala bratislavské Longital (vlastně tehdy si ještě říkali Dl'hé diely). Duo, které Xi-Di-Nima a Lemur Jazz Mutanta používají z mého pohledu velmi organicky. Jako prodloužení své pódiové čtyřručnosti a současně jako faktor násobící čas v písničkové tvorbě, i když zá...

V pracovní části mého času došlo k určité změně. Formální, ale pro tu, která vyznává důležitost detailu, svým způsobem důležité. A snad proto, že se to stalo v souběhu s dosavdním vrcholem léta, kdy se mi díky světlu, teplu, kolu, volnu a vodě žije podstatně lehčeji, otrnulo mi. Otrnulo=začala jsem být i v té práci troufalejší. Dokonce jsem si předem vypsala takovou mini-mezi-prémii. Slíbila jsem si, že když k tomu dojde, oslavím to sama se sebou tím, že si tam koupím novou čajovou konvici, abych si i v práci mohla vařit čaje hodné toho jména a ne jen pytlíkáče. Jak už to u takovýchto mých impulsivních nápadů bývá, když je neproměním v čin okamžitě, nadšení vyprchá v přímé úměře k odstupu výplatního dne. Ten obchod k tomu vlastně vůbec nebyl vhodný, ale zato do cesty je mi denně stavěný. Nejprve jsem si do košíku přidala klasické "laboratorní sklo", v němž se rozvíjející se čajové lístí pěkně pozoruje, ale potom si všimla v dolním regále konvičky (přesněji, celého čajového so...