Zůstalo za nehty z prázdnin: Září Zlín-Opuka-8(=Osmička)

(marná a pozdní náhrada nespuštěného potlesku)



V průběhu života si většina z nás shromáždí hrstku cizích argumentů, o které se pak k marnému uvztekání svých pravidelnějších příjemců opírá. K mým nejoblíbenějším patří kdysi náhodně v rádiu zaslechnutý výrok jakéhosi psychologa, že je naprosto "fyziologické", když se člověk na určitém stupni svého posluchačsko-muzikálního vývoje zastaví a všechno, co přijde "pak", už pro něj prostě HUDBOU není...
Dlouho jsem si myslela, že elektronická muzika už pro mě nemá příběh a náladu. Při rodinných generačně-akustických masážích jsem (samozřejmě marně) argumentovala tím, že v téhle muzice neslyším nic než schéma, opakování a studený zámysl. Pak jsem ovšem poznala bratislavské Longital (vlastně tehdy si ještě říkali Dl'hé diely). Duo, které Xi-Di-Nima a Lemur Jazz Mutanta používají z mého pohledu velmi organicky. Jako prodloužení své pódiové čtyřručnosti a současně jako faktor násobící čas v písničkové tvorbě, i když zásadně bohužel ne-radiového formátu (chyba je samozřejmě na straně většiny rádií, ne v Longitalu).
Když se těsně po prázdninách začaly na nárožích a oficiálních i černých výlepových plochách objevovat graficky krásné i když pro mě obtížně vyluštitelné plakátky zvoucí na dvoudílnou součást širšího projektu Prostor Z(I)LINA, něco mě tam táhlo. Něco, tedy zmínka o tom, že do hraní s názvem Osmička budou "angažovány" reálné zvuky z odpolední směny v kovárně Viva, která sídlí v 92. budové bývalého baťovského areálu. Sama jsem se při smýšlení tohoto zápisu uvrhla v podezření, zda jsem nepodlehla sentimentu, protože okolo této budouvy jsem pár let chodila do své první práce a teď jsem tudy skoro každo-pracovně-denně jezdila do té (zatím?) poslední na kole. Ale asi zapracovaly mozkové vrstvy ještě hlubší a starší...
Rozhodně mě ale ani nenapadlo vzdorovat svému přání tam být. A proč by taky, když to byla jedna z mála akcí, na kterou jsem nemusela vyrazit do vzdálenějšího okolí a odkud by se dalo vrátit (v případě MHD nouze) klidně i pěšky.
Dorazila jsem samozřejmě "s vyplazeným jazykem", na poslední oficiální chvíli. A dostala, co nám "normálně" nikdo nikdy nedává. Půl hodiny času NAVÍC. Jestli se skutečně ještě "ladilo" nebo se čekalo na tmu, nebo jestli šlo o to, divákům trošku unavit nohy, nevím a ani nad tím nechci uvažovat.
Než bych došla "do města", mohla bych se rovnou otočit a jít zpět, na čtení očima už lehce pohasínajícíma taky nebyly k dispozici ty správné luxy, nikoho jsem nemusela "bavit" mnou tak špatně snášenými "small talks", takže jsem mohla věnovat tu chvilku jen vydýchání všednodenního dostihu a malinkému úklidu v sobě. A možná právě proto, že jsem se i já naladila, zažila jsem něco, čemu jsem směle přilípla nálepku hudebně-vizuálně-fyzický zážitek roku.
Vlastní produkce začala k radosti těch několika přivedených dětí terénním lovcem zvuku. Zase: jestli ten člověk s podivným, snad ještě analogovým aparátem na zádech, ty zvuky, které se ozývaly po zaťukání na zábradlí, obrubníky, sloupky a jiné rezonanci slibující prvky prostoru, skutečně nahrával nebo šlo jen o mystifikaci, není ani trošku důležité. Tak jako vůbec nevadí, že jsem s sebou nějaké takové zařízení jako ta "figurka" neměla onehdá u Kaple I., když i mé necitlivé uši slyšely zvuk letní po-bouřky vpíjející se do obilného strniště.
A pak už o židli opřené violoncello, jehož silueta na projekčním plátně do té doby tvořila symbol až funerální, dostalo svého obživitele. A začalo téměř hodinové něco, z čehož zpětně nejsem schopná reprodukovat ani kousek melodie, ani tón, ale pocit z čehož mi zůstane do konce mého příčetného času. Kombinace akustického violoncelového partu, zvuků dvou soundsystémů a reálných zvuků "vystrčených" mikrofony před kovárnu v kombinaci s převážně černobílou projekcí industriálních, ale neagresivních motivů (nádherné pasáže s tzv. JéŽetami! Díky, Slávku, za napovězení!)
vytvořila kouzlo. Kouzlo, které navíc díky přízni největšího z režisérů mohlo pronikat do těla páteří. Ve světě už podle svědectví mé neteře existuje cosi jako 4D kina, kde je divák i hapticky v sedačce manipulován podle situace na plátně, ale tady stačilo sednout si na "normální", nevirtuální zem, aby se mu nesimulované vibrace dostaly pod kůži. Kdo byl, ví o čem píšu, kdo nebyl, tomu sice může napomoci třeba nádherná fotodokumentace z oka, rukou a objektivu už i oficiálně oceněného fotografa JSF ABB, ale pořád mu bude něco chybět. V kterémsi videoarchívu (že by u pořádající agentury Hucot?) musí existovat i videozáznam této performance. Za zavřenýma očima pořád vidím kameramana, jak se pokouší zaznamenat kousek toho večera jakoby z pohledu smyčce (a jehož pohyb jakoby byl identický s pohybem onoho kluka, který jedinkrát cvičil tai-či v parku v mé téměř cílové rovince). Ale ani zaznamenání obrazu a zvuku v reálném čase ještě pořád není dost.
Anebo naopak stačí malounko? Ten úsek cesty pod železničním podjezdem byl až do osmého září kritickým místem mé pracovnědenní cyklocesty. Přece jenom je potřeba se tam trošku razantněji opřít do pedálů a vyšlapat to minimální, ale přece jenom převýšení profilu. Ale od té doby, co jsem TAM (tj. na správném místě a ve správném čase) byla, přímo se na těch pár vteřin těšívávám. Ještě nikdy se mi nestalo, že by byla kovárna tichá! A stačí mi zaslechnout bazální rytmus úderů a odfukování těch těžkých strojů a jsem ZASE ZPÁTKY!
A to ani nemusím (protože nesmím) zavřít oči.

Viva la Opuka,
viva la musica,
viva la Viva!

P.S.: Fotografie jsou publikovány s laskavým svolením autora JSF ABB.
**********************************************************************************
Doplněno po téměř roce a půl:
Nikdy se nedozvím, proč publikování těchto videí trvalo přibližně 2 x 8 měsíců. http://vimeo.com/34557468
Jestli v tom nakonec nebude nějaká symbolika...
*************************************************************************
Doplněno po málem devíti letech:
Jedním z milých, laskavých a smířlivých  fotografů na workshopu, kterého jsem dosud plná, byl i jeden z členů Opuky.
A prozradil mi, že vrcholem tehdejšího večera měl být zvuk projíždějícícho vlaku, snímaný mikrofony nainstalovanými na přímo kolejích. Jenomže, ten večer měla prostě místní "kačena" dvacetiminutové zpoždění!
:-)

A já od června 2019 do ViVy nastupuju jako analytička IS.

Některé věci prostě od pisálkovského stolu nevymyslíš...

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

S.Zhlédnuto: Zachraňte Edwardse (Dagmar Smržová, Febio, HBO, 2010)

Z cest(y): Rešovské vodopády (věnováno nejneočekávanější telefon-zvednuvší ježbabce posledních dní - Vti)

Milý deníčku...(3)