čtvrtek 8. července 2010

Kam se vracím: Křížová cesta a Kaple I (Pavla Kačírková)

Nemám žádné výtvarně-teoretické vzdělání, v genetické posloupnosti smyslu pro výtvarno jsem to druhé přeskočené koleno, sama nenamaluju ani koně, ale přesto mě baví chodit na výstavy. Ty lokální a občas, když někam musím,se snažím naaranžovat si případný volný mezičas tak, abych aspoň jednu velkoměstskou navštívila. Až přemýšlení před tímto zápisem našlo možný iniciační okamžik: jsme s gymplem asi tak ve třeťáku na školním výletě na Vysočině a náš třídní a současně profesor češtiny (DÍKY!!!) nás vzal na výstavu současného malíře. Jméno autora jsem samozřejmě zapoměla, ne tak název cyklu a především své zděšení: Tahle mazanice má být umění? (Když jsem dnes, "after all these years", zadala to slovo vyhledávači, vrátil mi jméno profesora AVU :-)). Od té doby se snažím průběžně, pomalu a potrhaně dozvzdělávat. Vyhledávám fotovýstavy, grafiku, umění z "okraje" (art-brut, mediumiky&solitéry obecně), řezbáře, ale čemu se zatím nedokážu postavit bez předchozího (anebo aspoň paralelního) nahlédnutí do verbalizovaných autorských záměrů, je nefigurální a konceptuální tvorba. Často se pak zpětně ptám: Co bych si asi tak pomyslela, kdybych nevěděla?
Mladou, talentovanou, krásnou a skromnou, původem přerovskou výtvarnici Pavlu Kačírkovou jsem poznala prostřednictvím muziky mé oblíbené skupiny Květy. Výrazným způsobem se podílí na grafickém ztvárnění jejich CD i vinylů od dob (zatím) předposledního CD Střela zastavená v jantaru, natočila pro ně několik klipů, z nichž ten snad ničím nepřekonatelný k písničce Cirkus byl dokonce zařazen americkou hudební televizí Link TV’s do kolekce “The Best Video Finds of 2008".
Její hlavní doménou jsou ale sochy a prostorové realizace vůbec.
Nezaslouženou shodou okolností mám (už) dvě z jejich děl "na kopečcích" za domem. Poprvé jsem se vydala na Křížovou cestu nad vesnicí Šarovy 28. října 2008. Neznajíc ještě tu snadnější cestu (která ale znamená poprvé projít cestou v opačném pořadí zastavení) nechtěla jsem riskovat netrefení a zeptala se přímo ve vesnici dvou dam dělajících (si) čisto na svém vlastním prahu. Po krátkém domlouvání se mezi sebou mi sice přeložily popis cesty z terminologie založené na znalosti místních poměrů (typu "za chalupů starého Vojty") do obecných termínů (rovně, doprava a do kopce :-)), ale okamžitě jsem vycítila, že těmhle dvěma se autorka křížů i její pan profesor Jan Ambrůz, který je autorem celkového krajinného řešení, tedy do nápěvu nestrefili.
Já "dopadla" jinak.

Dorazila na místo, položila kolo do trávy před prvním křížem a začala stoupat úvozem. Sama. Zmizeli všichni a všechno, co by rozhodovalo o mém čase a pocitech. Ještě než jsem došla k poslednímu zastavení, naprosto jsem tomu místu propadla. A samozvaně se prohlásila jeho občasným dokumentátorem a donašečem k pozornosti jiných. Čtrnáct "prázdných" křížů z tzv. pohledového betonu, od sebe odlišených jen železnými deskami s římskou (jakou jinou, že?) číslicí a (hlavně!) svým umístěním v prostoru a porostu úvozu. Tvoří ... aspoň pro mě ... "rámy příštích obrazů" (pan Kainar promine, už jenom z pýchy, že má tak šikovnou myšlenkovou "vnučku"). Možná, že jim jen podsouvám svůj vlastní obsah, ale jako by bylo důležitější, co je těmi "zaměřovači" vidět, tedy ty měnící se výseky krajiny v rytmu čtvera ročních období.

Anebo druhý význam průhlednosti a prostupnosti křížů? Většina z nás sice časem pochopí a uzná, že svůj kříž si každý vleče (a současně často i teše a na hrb nakládá) sám, ale přesto někteří slaboši mého kalibru chtějí, aby bylo toto břemeno druhými uznáno, tedy bylo viditelné a pro ostatní vysvětlovalo(=omlouvalo) naše drobné i větší škobrtnutí.

Nebo do třetice všeho možného? Jsou to kříže nebo siluety lidí v (marné?) touze vzlétnout?

Od té doby se na místo občas vracím, pozoruji fotím a porovnávám. Zásadní změnu jsem zaznamenala včera, cesta už je označena způsobem, který naprosto vyhovuje i věčným reptalům jako jsem já. Bohužel v rodinném "Vařila myšička kašičku ..." na mě včera zbyla jen nezáznamová optika, takže opisuji z železné desky, do níž je prosekán text začínající těmito slovy:
KŘÍŽE
CESTY
SOCHY
KRAJINA
LIDĚ
Na památku těm co úmornou prací
přetvářeli tuto krajinu
v úrodné pruhy polí
v hranice úzkých mezí
v řady třešní jabloní a trnek
na památku tě, co projezdili tento úvoz
co vyšlapali tuto cestu


Na poslední předprázdninový den byla ohlášena vernisáž druhého objektu, Kaple I, na křižovatce polních cest mezi vesnicemi Salaš a Šarovy. A protože jsem pár dní předtím poprvé to místo, jehož vznikání jsem do té doby sledovala jen virtuálně na autorčiných stránkách, poprvé navštívila fyzicky a nepokorně se napráskala zasláním další várky dokumentačních fotek, vydyndala jsem si pozvání i já.

Cesta po kopcích v horkém podvečeru - na kole v trhací sukni zalézající tentokrát "jenom" do brzd - dopadla naštěstí dobře, protože původně ohlášený čas začátku byl lehce akademicky posunut. Proto, aby mohlo být do neviditelnosti (=nerušitelnosti toho místa) odvezeno auto, kterým byly ke kapli přivezeny (a do obilného pole zpětně nalezitelně uschovány) potřebné propriety. Už jenom takovýmto detailem je pro mě naznačeno, kdo a jaká (asi) P.K. je.
Úvodní slovo pana profesora Jana Ambrůze
bylo jako sandwich obloženo vystoupením improvizovaného performerského tria Ola Hořavová - Martin Evžen Kyšperský - Roman Zelenák (nástrojové obsazení:stébla trav&megafon&budík&zárodek stabilitou netrpících bicích - jako paliček použito site-specific větviček :-))
A pak už mohlo dojít k onomu slavnostnímu okamžiku, kdy měl být z kaple (opět, nečekejte žádnou zdobnost, je to "jen" prostý železný plát o rozměrech 6000x2000x18 mm zasazený do země) sejmut oděv, který ji jako cudně-smyslnou ženu stejnou měrou skrýval i odhaloval. Jenomže provázek se z netkané lehkosti přehozu, který ve spolupráci s pofukujícím vánkem měnil v ty chvíle kapli v plachtoví archy, vytrhl hned při prvním zatáhnutí.
Naštěstí umělci dokáží bleskurychle na místě improvizovat a přidáním dalšího páru ochotných rukou bylo Odhalení skutečně provedeno. Jen na vrcholku zůstal malý cár textilie jako praporek ukazující další směr.

Romantikům, kteří se nebojí drobného kýče (anebo poučeně vědí, že příroda je na repertoáru nemá) podotýkám, že se tento poslední kousek se z přídi uvolnil přesně v okamžiku, kdy byla vernisáž slavnostně ukončena rozchodem hostů do sobě určených směrů. Praporek se zvedl nadnesen závanem větru a snesl se do obilí. Kdo chce, ať bádá, byla-li to náhoda nebo naopak souhlasné pokývnutí přírody či toho nad námi, že na rozdíl od místních ona/on s umístěním dalšího směrníku/označníku právě na toto místo souhlasí. Všimla jsem si zajímavé skutečnosti: Přestože z dálky je kaple (mj. i díky jasně oranžové barvě rzi, která ji za pár dní po instalaci oděla) velmi dobře viditelná ze všech směrů, pokud se k ní blížite zvrchu, polní cestou směrem ze Salaše, na několika metrech, kdy se osa cesty dostane do zákrytu s jednou z os kaple, se najednou pro poutníka stane Kaple I neviditelnou a je-li to takový malověrec jako já, mohl by propadnout pochybám, je-li na správné cestě. Je to jen z další ze symbolů, který byl autorčiným předem připraveným (=vypočítaným) úmyslem? A stejně tak, věděla, že si Kaple aspoň dočasně ponechá stopy některých dlaní, které se jí dotknou?


Přijďťe svou vlastní velikost s Kaplí poměřit sami!
Mým ježbabkám se samozřejmě nabízím za průvodkyni, ostatní najdou mapy s přesně zaměřenými souřadnicemi na Pavlině webu. Třeba se pak nás víc bude těšit, až se podaří vztyčit i další dvě kaple trojúhelníku, který bude opakem toho Bermudského.

A já na svých prázdninových cestách navštívím ještě i její ovečky pasoucí se v kroměřížské Květné zahradě, protože si chci na vlastní oči potvrdit svůj předpoklad, že jim to v přirozeném prostředí bude slušet ještě více než na zdi Kateřinské zahrady v Praze (výstava Nic na odiv, léto 2009) anebo na střeše brněnského Domu umění (Brno Open Art, léto 2009). Možná se mi přit té příležitosti podaří prohlídnout i výstavu jejího staršího kolegy Salvatora Dalího nebo výstavu Renaty Klogner Štolbové v obrazárně Arcibiskupského zámku s názvem Prosluněné obrazy - nejen ze Sardinie.
A až pojedu v září do Prostějova na výstavy mých oblíbenců - Martiny a Jiřího Netíkových, podívám se i na Pavlinu pamětní desku generálu Josefu Dudovi.

To všechno se dá, dokud si můžeme vybírat kudy a s kým.
***************************************************************************
DODATEČNĚ: Na vlastní TV můžete Křížovou cestu a Kapli I vidět na ČT2 v pořadu Kultura.cz v sobotu 24.7.2010 po 18:35. Reprízu resp. následný odkaz na iVysilání si jistě snadno dohledáte sami.
Nejsme přeci FBG.

Žádné komentáře:

Okomentovat