Přečteno: Kelly Linková - Ději se větší podivnosti

K povídkám
mají čtenáři obvykle stejně vyhraněný postoj jako jedlíci ke špenátu. Buďto jim
vyčítají, že na tak krátké ploše se nestihnou do
příběhu/prostředí/postav/situace začíst, zaujat postoj či navázat vztah anebo
naopak tvrdí, že právě zde se nejlépe ukáže pravý spisovatelský um. Ať už setrváváte mezi těmito krajnicemi na
libovolném bodě škály, chtěla bych vaší pozornosti podstrčit povídkovou sbírku,
která sice není z novinek právě nejžhavějších, ale jejíž hodnota podle
mého názoru s časem rozhodně neklesat nebude.
Jmenuje se „Dějí
se větší podivnosti“, napsala ji americká spisovatelka Kelly Linková a
v roce 2008 ji vydalo nakladatelství Argo v překladu Petry Kůsové.
Autorkou snových ilustrací je Barbora Motlová.
Povídky jsou středního rozsahu, okolo 20 stran, ale dlouhého dosahu. Pokud tedy jako čtenář oceňujete hravost, fantazii, nadsázku a ne-doslovnost. Autorka si pohrává s pohádkovými náměty, symboly používanými v hlubinné psychologii, jmény, pop-kulturními odkazy, lidskými slabostmi a zvláštnostmi, ale nikdy nesklouzne k výsměchu a nadřazenosti. Jako by na čtenáře pomrkávala někde zpoza s textu s připomínkou: neberte mě (ani sebe) zas až tak moc vážně, všechno přeci může být ještě trochu jinak.
Povídky jsou středního rozsahu, okolo 20 stran, ale dlouhého dosahu. Pokud tedy jako čtenář oceňujete hravost, fantazii, nadsázku a ne-doslovnost. Autorka si pohrává s pohádkovými náměty, symboly používanými v hlubinné psychologii, jmény, pop-kulturními odkazy, lidskými slabostmi a zvláštnostmi, ale nikdy nesklouzne k výsměchu a nadřazenosti. Jako by na čtenáře pomrkávala někde zpoza s textu s připomínkou: neberte mě (ani sebe) zas až tak moc vážně, všechno přeci může být ještě trochu jinak.
Chcete
příklad? Úvodní povídka „Melissa, Lilly, Lilly, Rose“ by byla klasickou
duchařinou – nebýt toho, že je podána v opačném gardu. Tím, kdo se
dožaduje kontaktu s „druhým břehem“ není pozůstalý člověk, ale právě naopak
duše? tělo? vědomí? zemřelého muže. Píše dopisy své vdově z místa, které
se nepodobá ani ráji ani peklu, ale spíše zapadlé turistické destinaci mimo
sezónu. A jeho vzpomínky na život na Zemi jsou natolik útržkovité a mlhavé, že
si nevzpomíná ani na křestní jméno své ženy.
Anebo že by na to postupným psaním a tedy rozvzpomínáním přece jenom
přišel? Posuďte sami.
Mým
jednoznačným favoritem je povídka „Na cestách se Sněhovou královnou“, opravdová
pohádka/zrcadlo pro všechny ženy, které
se vyrovnávají s partnerským rozchodem.
V několika
povídkách hraje svou důležitou roli zelená barva. Bylo to tedy důvodem, proč je
kniha vysázena netypickým tmavozeleným odstínem textu?
Baví-li vás
nad přečteným přemýšlet a nedostávat jen jednoznačné odpovědi, rozhodně vám
doporučuji číst po přečtení každé povídky zařadit alespoň krátkou pauzu. A
pokud by se vám podařilo spojit ji třeba s předjarní procházkou, máte
zážitek zaručen.
Komentáře
Okomentovat