pátek 2. prosince 2011

Vyposlechnuto: CD Divozemí - Circus Cermaque (Indies Scope Records, 2011)


Nebát se nejít s dobou

Se špenátem a cirkusem je to podobné jako s písničkami Jakuba Čermáka. Buďto je to v dětství zadřený přízrak, který už vám nikdy nesmí na talíř resp. uřvaná okresní šmíra týrající zvířata anebo ve vás z prvních setkání zůstalo něco možná nepojmenovatelného, co vám ale dovoluje odpouštět, že zrovna tentokrát na vás zbyla ta zkaramelizovanější část ode dna kastrolu nebo že akrobatce ujíždí oko na punčoše.

Tím nejvýraznějším na Jakubových písních jsou jejich texty. On je totiž především básník. Ne(jen) proto, že vydal několik sbírek poezie, ale mimo jiné pro cit k použití ani v mluvě, natož tak v písňových textech, ne příliš frekventovaných slov: žmolky, magma, vitráž, nevolky, úlitba...
Dalším důkazem jsou zvukomalebné pasáže: " ve zdech/ nevím kam vést dech" nebo "nad ránem na drátě kráká". Nebo metafory: "jen nebe zůstane černé svisle/s kterým jsme svázani svým dechem na uzel/a snad nás uchrání/od chtěných kouzel/ a nechtěných zel". A kdo by ještě pořád nevěřil, pak je tu deklarovaný vztah k sobě ("ne, ještě nedovedu vejít do dne, ne, jenže ještě nesvedu být málo, ještě je ve mně hodně, ne") a světu ("že nejsou systémy, ale jsme vždy jen my, tak nesu i já kus viny na každém smutku světa").

V písni Palach, která byla vydavatelstvím Indies zvolena jako ta lákajicí (kdybych chtěla být hodně zlá, napsala bych radio-singl, ale já nechci) je vztah k jazyku vyjádřen explicitně:

Neztratit pro pud
ze zřetele
kód k jazyku
který byl zmaten
ale je dál plný zkratek k ráji

A toto všechno je rozpuštěno do hudby a zpěvu, který možná není nijak technicky dokonalý, ale představa, že by natolik osobní texty mohl zpívat někdo jiný, než jejich autor, je naprosto absurdní. Není to ani alternativa, ani folk-rock, ale klasické písničkaření s pomocí hudebně i lidsky spřízněných muzikantů. Nedejte se odradit úvodní flétnou, jak z besídky v lidušce nebo nedělní pohádky, a dopřejte sluchu celé kapele, hned to bude o několik stupňů lepší. A pokud se nechytnete na úvodní Čtvrtý máj, vydržte ještě na druhý Stříbský mlýn (s krásnou kaskádou dlouhých samohlásek v prostoru zespoda vymezeném klávírem a zvrchu violou ve střední části):

jako vodě
která dravá
vystoupila ze svých břehů
a teď do země se vsává
a mění svůj neklid v něhu

protkává se ke kořenům
hedvábný plášť k režným nitím
samou horkou láskou k žití
(v)dává se na sedm stehů

jako vodě, jako sněhu,
jako očím
v kterých celé dějiny
jak v těsné cele
mačkají se do příběhu

Ale když nebude ani rytmicky nádherně rozf(r)ázovaná střední část Portské tou poslední z pověstné trojice, pak asi v muzice hledáte něco jiného než se zde nabízí. Přestože já už podruhé našla, dovolím si výtku. Obešla bych se bez časté doslovnosti v aranžích. Všechny ty konkrétní zvuky vody, ptačího cvrlikání, dusotu kopyt, frkání, chrochtání, otvírání dveří, cinkotu lahví, druhý hlas ruštiny v písni Vodka, podtónové pískání v Holubí modlitbě atd. mi připadají zbytečně popisné, jdoucí naprosto proti duchu poetiky textů a poezie vůbec. Ale pod albem je podepsán Circus Cermaque a ten to tam chtěl mít právě tak a nejinak. Posluchači tak zůstává klasické dilema: ber anebo nechej být. Já tedy beru, už jenom proto, že na té hlídce stojí i za mě, okoralou:

U stínu Marie panny
držet noční hlídku
za ty, v nichž zlá přání
uvízla jak v sítku
a bobtnají za deště...

Jinak ale kapelní doprovod není vůbec špatný, i když tradičnější než u Cermaqueovy prvotiny Dům slzí. Líbí se mi především ty klavírem resp. klávesami hnané (Čtvrtý máj, Divozemí) a/nebo ty s výraznými basovými figurami (Lorca, U stínu Marie panny, Znamení Fénixe).

Divozemí nebude znamenat žádný přelom v české hudební historii, ale připadá vám málo být o jednu otočku časové spirály výše pokračovatelem raného Nohavici (v písni Krkavec se sice tvrdí, že "je daleko do Ostravy", ale do Českého Těšína se mi zdá, že ne), Zuzany Navarové (anebo kdo jiný to začal běžně míchat jazyky v písních?) nebo Tara Fuki (to jsem se ale jen možná nechala povrchně svést měkkou polštinou hostující Beaty Bocek v písničce Měsíc a voda). A kolik českých (i když jen stopových) hiphoperů nám ukazuje, že jejich oborem řešení nemusí být jen chrlená zloba, vztek a vulgarita?
Muzika pro ty, kteří dokáží věřit tomu, že "doposledka stojí za to vlídnost, něha, odpuštění" .
Písničky od těch, kteří nemění svět v Divozemi jen pro sebe. Aspoň na tu poslechovou chvíli.

Žádné komentáře:

Okomentovat