pátek 19. června 2009

Vyposlechnuto : CD Dům slzí - Cermaque (Guerilla Records, 2009)

Oč nečekaněji a (oka)mžikověji se ke mně toto CD dostalo, o to hlubší a trvalejší stopu ve mně zdá se zanechává.
Jsem trochu na rozpacích, komu je vlastně připsat.Ač je výhradním autorem všech 11 písní (i jednoho bonusového videa) Jakub Čermák, nevydal je pod svým vlastním jménem. Psát o "projektu Cermaque" se mi vzhledem k žánru (jednou samotným autorem vtipně označeném jako "nechtěný folk") příčí. A Cermaque není ani řádná, tj. koncertně vystupující kapela, byť proběhlo kratičké křestní turné Praha-Brno-Teplice.

Nikdy jsem pořádně nerozuměla tomu, proč si interpreti pro své nahrávky zvou externího producenta. Po opakovaném poslechu tohoto CD a porovnání nahraných verzí písniček se záznamy živých vystoupení na Jakubových stránkách jsem zdá se prozřela. Dobrý producent dokáže písním vdechnout něco svého a rozsvítit je do pestrosti. Producentem a současně aranžérem byl Martin E. Kyšperský, kapelník oceňovaných brněnských Květů. A ten pro nahrávání CD Dům slzí zangažoval téměř dvacítků převážně brněnských muzikantů a umožnil tak Jakubovi Čermákovi soustředit se pouze na zpěv. Otevřeně řečeno, Jakub není žádný televizně-sobotně-večerní krásnohlásek. Ani to ale nepotřebuje, protože jeho síla je jinde. Jako muzikant sice tímto CD oficiálně debutuje (samo-palným nákladem si v roce 2006 vydal CD Bubáci a hastrmani, a o rok později Krajinu bez rytíře), ale jako básník vydal knižně už dvě své sbírky (Resume 17, nakladatelství Šimon Ryšavý, 2004 a ještě sehnatelná Padavčata, nakladatelství Protis, 2006 ) a na literárních webech lze najít jeho díla dřívější i pozdější. A jsou to jednoznačně texty, které na CD Dům slzí na první poslech zaujmou. Každý text obsahuje minimálně jeden poetický klenot ( včetně "buskerské" písně Vorvani, nahrané v ulicích nočního Brna s kulisou projíždějícíh šalin a zvonění klíčů náhodně zimprovizovaného sboru, jak to dokumentuje druhý na CD zařazený klip v režii Pavly Kačírkové .) Až se skoro bojím vyslovit, která textařská jména se mi po prvním poslechu vybavila; ale dobře, klepu do dřeva a přeju Jakubovi mnohem příznivější sudičky : podobně poetické, mnohovrstevnaté a přitom zpěvné texty psávali třeba Jára Ježek z Č.p.8 anebo František Stralczynský z Bonsaie.
Jen tak na ukázku, s vědomím vytrženosti z kontextu :

"... vzpomeň si, až tě štěstí vyleká
že není jenom věcí lidí
že je i věcí člověka ... " (Anežko)

" ...chytit svou touhu za ocas
jak bílého draka
jak voda oblaka
a hnát se s ní až nadoraz
až tam, kde nic není
kde vítězí snění
nad vleklým osudem

Mnémosyné! děravá paměti,
propusť mě z objetí
nech být, co bude..." (Mnémosyné)


Dlouho jsem přemýšlela, do jakých souřadnic písničky z tohohle CD zasadím, až je budu chtít doporučit hrstce svých hudebních přátel. A řešení, jako už tolikrát, přišlo samo, stačilo na chvíli přepnout svou pozornost. Chtěla jsem si sama pro sebe uctít památku smutných, protože nedožitých, padesátin Zuzany Navarové a pustila si CD její skupiny KOA - Barvy všecky ... a najednou jako by s analogiemi roztrhl papírový sáček na bagety. Začalo to obdobně výraznými figurami kontrabasu, pak jsem si uvědomila shodnou lehkost v angažování nejrůznějších hudebních žánrů, přechody do jiných jazyků, smysl pro vyváženost mužského (resp. chlapeckého) a ženského vokálu (zde skvělý soulad hlasů Jakuba a hostujících Anny Sypěnové a americké písničkářky Nelle Ward ) a skončilo to třeba použitím poloprůhledného papíru v barevně velmi střídmém a proto krásném bookletu. Ale to jsou vlastně všechno jen shody v použití formy a já cítím i tu důležitější, vnitřní, obsahovou. Z takového pokračovatele má jistě Zuzana tam nahoře v hudebním nebi VELKOU radost.

Vy(Ky)šperkovaná aranžmá jsou druhou skutečností, které z tohoto CD dělají opravdovou událost. Může být něco potěšitelnějšího, než když si snad u jediné písničky (rytmicky nesnadné Natáhni ruku) vybavíte charakteristický zvuk Martinových domovských Květů a to přesto, že jejich druhá opora, bubeník, perkusista a hračičkář všeho druhu Aleš Pilgr se podílel i na tomto CD.
Ale ani sólový koncert Jakuba Čermáka není chudou příbuznou. Co se mu nedostává z nástrojové a hlasové pestrosti, to je vynahrazeno Jakubovým nasazením, otevřeností a spontaneitou. Dřevěně se tvářící podlaha klubu Loft577 jistě ještě teď občas rezonuje rytmem vetkaným jeho bosými chodidly, zato ta naprosto mokrá košile, přehozená po vystoupení přes krk kytary, je jistě už zase v pohotovosti pro nějaké další koncertní příště. Oproti hrstce ostatních posluchačů jsem měla výhodu v tom, že jsem měla již CD Dům slzí naposloucháno a namísto registrace první signální jsem si mohla vychutnávat detaily. Přestože CD ještě vonělo tiskařskými barvami, Jakub zařadil i písničky novější, které napsal pár dní předtím při svých toulkách Polskem.
Zdá se, že ustrnutí na místě mu nehrozí, spíš asi dilema, kterému ze svých talentů věnuje rozhodující část svého času a soustředění. Již zmíněný klip k písni Natáhni ruku totiž
prozrazuje jeho nadání i erudici vizuální a režisérskou.

Přestože se CD jmenuje Dům slzí a slzy, melancholie a smutek jsou častými rekvizitami všech písní, není se třeba bát nějaké adolescentní ufňukanosti. Tenhle člověk je sice podle občanky mladičký, ale vnitřně toho musel prožít už opravdu hodně ....
V románu Davida Zábranského Slabost pro každou jinou pláž (ARGO, 2006) jsem se aktuálně prokousala až k této (jedné, té pozitivní) části definice ryzího básníka :

Čeho se ryzímu básníkovi dostává ? Světa. Světa v ohromném množství, nabírá ho plnými dlaněmi. Tam, kde ostatní vidí strom, ryzí básník prožívá každý list. Je to osud : ryzí básník se narodí citlivější než ostatní, jeho duše je celý život jako po těžkém úrazu, zjitřená, citlivá. Intenzita, s níž na ryzího básníka působí svět (vnitřní a vnější), je darem i prokletím. V ryzích básnících se jedinečným způsobem kloubí krása a utrpení.
Tahle charakteristika Jakuba jako básníka (alespoň pro mě) padne, jak ulitá.


Těžko vyzdvihovat některou písničku na úkor jiných, ale v uších se mi střídají třeba

"ty ještě vepíšeš písničku života do fugy této smrti " (Židovská)

anebo

"hřmí v nás vše, co ještě nesmíme
...
nevím, zda tě ještě víckrát spatřím
nevím, zda už někam a někomu patříš
a jen ten, kdo nic neví
může slepě milovat
je svátek slunovrat

noc je náš jediný majetek"
(Slunovrat).

Jednoznačně : můj soukromý hudební Objev roku 2009 (titul udělen už v jeho téměř přesné polovině :-))

Žádné komentáře:

Okomentovat