úterý 20. července 2010

Z cest(y): Rešovské vodopády (věnováno nejneočekávanější telefon-zvednuvší ježbabce posledních dní - Vti)

O tom, že za vodopády nemusíme vždycky do vysokých a tedy dalekých hor, ale jedny (a hned KRÁSNÉ) mi leží takřka za humny, jsem se poprvé dozvěděla z webu asi před čtyřmi lety, když jsem se "zrcadla" zeptala, k čemu by mi mohla být poprvní návštěva modelářské letiště Dvorce.
Vědoma si svého proslulého orientačního nesmyslu snažím se zaonačit svá první navštívení tak, aby mě z případných zkratek a vracení se příliš nebolely nohy. Jenomže s člověkem, který je zvyklý dojít jenom k nejbližšímu parkovišti a nemá potřebu odpovídat na otázky typu "Co je ještě za touto 'poslední' zatáčkou" si výletů do neznáma jedna moc neužije. Takže tentokrát bylo jasné, že tam zamířím radši sama.

Na (vzdušnou čarou měřeno) nějakých 40 km tam i zpět jsem si v kopečkách, panujícím horku a s očekávaně aktivovaným těžištěm na kole (přestože se mu přes jeho takřka slumový původ dostalo naprosto neočekávané pocty být zvěčněno - tedy zchvilkováno - v galerii skutečných cyklistů) opravdu netroufala a tak jsem zvolila kombinaci vlaku a pěškobusních turistických značených tras. A zvolila správně, protože co je pro místní šedě průhledná každodenní nuda-rutina, pro věčně spěchající čmeláky děsný kodrcák, je pro lufťačku romantickou vyjížďkou krásnou krajinou s neodolatelnými místními jmény jako Jamartice nebo Velká (Malá) Štáhle.



Vystoupivši z vláčku se "se specifickým způsobem odbavování cestujících" (já se tedy bavila skvěle, nejen už zmíněnou krajinou, jmény zastávek - "Břidličná-les" a pozorováním spolucestujících) měla jsem oči pro každý rozcestník, strom a patník, protože jsem neměla žádnou mapu a musela se tedy spolehnout na práci KČT. A tak se mi už na prvních metrech cesty skrz město Rýmařov do zorného pole připletl půvabný plakátek zvoucí na retrospektivní výstavu Jaroslava Dostála. Jméno výtvarníka mi sice vůbec nic neříkalo, ale nevsadila bych na sebe ani pětník, že odolám lákání názvu výstavy. Dopadlo to tak, že jsem se musela vrátit k pokladně s dotazem, zda se smí fotit. Mohlo:



Lávka s dvěma lucernami, 1946


Ticho, 1995


Rozhovor dobrého se zatvrzelým, 2001


Rozednívání, 1989-1993



Pocta A, 1999



Písmo kamene I.Minulost, 1997

Až následně, doma, jsem si dohledala, že povoláním lékař Jaroslav Dostál byl zeťem Josefa Čapka, přítelem Václava Boštíka...

Ke dvěma hodinám, které jsem ztratila (ne získala! Na takovou procházku v okolí malého nádražíčka s vlaštovčím hnízdem přilepeným pod trámem olupující se dřevěné střechy bych jinak nikdy "neměla čas"!) ráno naprostým podceněním logistiky, jsem přidala ještě jednu další, protože v muzeu jsem kromě výše zmíněné výstavy prošmejdila všechny expozice (už jenom ty názvy exponátů v "kabinetu" nerostů a minerálů stály za to a hra "na objevovanou" s fotobuňkou v místnosti věnované hedvábnictví s ukázkami ornátů/brokátů jakbysmet).

Ale pak už byl nejvyšší - téměř polední - čas vydat se bez dalších odboček vzhůru do kopce, protože k "Rešákům" je to z náměstí změřených 10 km. Zelená turistická značka mě k vodopádům přivedla z opačné strany než většinu automobilových návštěvníků, tedy nikoli od parkoviště u hospody v Rešově, ale pozvolným klesáním po proudu říčky Huntavy (Nomen omen - druhý den jsem chodila jak kyčelně-kolenní rehabilitant) od vesnice Skály ("Na skok" tam ten den zrovna přijela spousta pěstěných koňských krasavců!). Turistů na neomrzení zdravení, borůvek tolik, aby zbylo na každého, kdo při cestě sbírá prsty a ne hřebenem a motýly jsem nestačila ani registrovat, natož tak počítat nebo každému "psát" na křídla nějaký ten vzkaz.

Les voněl horkem, pryskyřicí a dětskými prázdinami na Šaštíně:


Kdo byl, vzpomene si sám, kdo ještě ne, stejně by mu moje slova nedokázala vylíčit tu krásu. A nepodaří se to ani těm několika statickým obrázkům. Ale přesto...











Vypravte se, než i do této soutěsky dorazí přeopatrnické, politicky sterilní, naddimenzované normy pečující o neohrozitelnost euroobčanů.
Divočina to není, bez udržovaných dřevěných mostků, lávek a schodišť byste toho zdaleka nemohli vidět tolik jako s nimi, ale přesto tu pořád zůstává několik nespoutaných úseků, kde je nutné mít pevné boty a zatnout zuby sebezapření.

Voda v říčce měla i v tom tropickém dnu teplotu osvěžující pouze tak prvních 30 vteřin, pak už jsem začínala tuhnout od základů.


Ale přesto jsem do ní nohy opakovaně nořila, protože mě čekalo zpátečních 10+5 km po vlastní ose. A když jsem chtěla vyfotit jeden z největších vodo(s)pádů, náhodou jsem objevila místo, kde se voda tříštila do kapiček tak drobných, že byly sice ještě okem viditelné, ale (aspoň tedy mým) fotoaparátem nezachytitelné.

Krásně (c)hladily na každém kousku rozpálené kůže.



Protože strach je z motorů nejsilnějších, poslední spoj do Valšova jsem stihla i s drobnou rezervou, a to jsem ještě nakoukla a malinké spočinutí našla v rýmařovském kostele. Ve vláčku už zbývalo jenom nezávidět slečně taky-turistce v "kupé" za mnou, která si masáž chodidel, kotníků a lýtek zasloužila už veřejně a na místě.
A pak hlavně ukázněně vystoupit na správné zastávce a nenechat se "omylem" zavézt až na konečnou. Do láhve načepovat ze stometrové hloubky prýštící Ondrášovku a vydat se zpět přes celé město a ještě kus za něj.
Došla na hranici světla a (samozřejmě jen zdánlivě :-) svých neotužovaných sil. Ale nakonec došla, zcela pod vlivem v duchu přehrávané Back Broke.
Nádhera, která se dá prožít jen osamotě. Anebo prý ve dvou stejných. Prý.

Žádné komentáře:

Okomentovat