S.Zhlédnuto: Zdeněk Šmíd (KGVU Zlín,2010)
Obdivuji nejvíc, čeho se mně samotné nedostává: fantazii, hravost, prostorovou představivost a potřebu zanechat po sobě stopu.
Na webu mě baví jeho schopnost přivést člověka (je-li k tomu svolný) tam, kam by ho vědomě vůbec nenapadlo jít. To jsem onehdá (ale ne poránu) začala hledat vysvětlení jednoho matematicko-topologického pojmu a "skončila" u obrázků M. C. Eschera. Nejvíc mě na nich fascinuje, že v době, kdy vznikaly, počítače už sice existovaly, ale rozhodně nebyly osobní a měly z dobového hlediska důležitější software, než grafické (vektorové) editory. Tedy že to, co dnes dosáhneme pár kliky a tahy, musel umělec pracně počítat, vyměřovat a ručně kreslit. Mimochodem, ten způsob, jakým Droste-efekt, jež M.C.Escher použil třeba tady,
získal své jméno, je tak prostý, že by si ho snad žádný vypravěč netroufl vyprávět.
Když jsem se chystala na výstavu sochaře Zdeňka Šmída, domnívala jsem se, že jeho díla neznám. Ale sotva jsem vešla do expozice, která nezačínala "hotovými" díly, ale jejich drobnými modely (tohoto dovolení nahlédnout umělci "pod ruce" si tedy velmi cením), zmocnil se mě intenzívní pocit déjà vu. Naštěstí mě milé paní kustodky vybavily kromě návodu (=kurátorské prosby), jak se v expozici chovat, i katalogem, takže jsem si mohla šedé na v bílém potvrdit, kde jsem už některé objekty mohla vidět. Tančící věž byla součástí putovního projektu Orbis Pictus a Venuše byla vystavena v rámci kteréhosi ze Zlínských salónů.
Ještě k tomu katalogu: jeho laskavé zapůjčení bylo víc než vítané, protože ani modely ani vlastní sochy nebyly z nějakého mnou tedy skutečně nepochopitelného důvodu označeny ani názvem ani rokem vzniku. A vážně by mě zajímalo, co vedlo grafika, který jinak velmi pohledný katalog zpracovával, k tomu, že pro texty zvolil drobounký font s téměř vlasovou tloušťkou čáry, navíc opravdu šedé barvy na bílém papíře. Prostě nám už-ne-příliš-ostříšům, pokud jsme chtěli texty rozluštit, nezbylo než postavit se k oknu a předpažením experimentálně zkoušet nalézt optimum vzdálenosti, která by slovům dovolila vystoupit z rozmazanosti.
Jistě, Šmídovy sochy-kinetické objekty můžete vidět i od pracovního stolu na jeho webu, některé dokonce i s animací, simulující pohyb, ale prostě si na ně nesáhnete a nestanete se tedy na iluzivní okamžik prvotním hybatelem.
To já, osmělena oním už zmíněným písemným svolením, že šetrné dotyky jsou tentokrát výjimečně povoleny a skutečností, že jsem byla v galerii sama, jsem si skutečně sáhla (nebo zafoukala) na každý z objektů, prestože u tří bylo už z jejich podstaty zauzlení jasné, že je k ničemu nepřiměju.
Kdybych musela vybrat jen jediný objekt, pak by to byl Kohout II. Jednak pro to téměř cívkové vinutí cínového drátu a asi nejintenzívnější do-služeb-zapřáhnutí principu setrvačnosti.
Do uzavírací doby galerie ještě zbývala k personálu dost zdvořile dlouhá doba, takže jsem mohla zaskočit i do stálé expozice, abych zvizitýrovala, jak se daří mým oblíbencům. Olejům Jakuba Schikanedera, autoportétu Bohumila Kubišty a Ženě na červeném pozadí ex-režimem zneužívaného Václava Chada. Jak jsem byla rozdotýkaná, tak jsem tentokrát neodolala svodům mramorového Torza Bedřicha Stefana z roku 1929. A jak moje levá dlaň přejela přes hranu boku...Byla ta andrenalinově-endorfínová smršť v mých žilách vyvolána překročením hranice dovoleného nebo snad mám na tuhnoucí kolena znovu zaměřovat hranice své doposud nezpochybňované orientace?
Na webu mě baví jeho schopnost přivést člověka (je-li k tomu svolný) tam, kam by ho vědomě vůbec nenapadlo jít. To jsem onehdá (ale ne poránu) začala hledat vysvětlení jednoho matematicko-topologického pojmu a "skončila" u obrázků M. C. Eschera. Nejvíc mě na nich fascinuje, že v době, kdy vznikaly, počítače už sice existovaly, ale rozhodně nebyly osobní a měly z dobového hlediska důležitější software, než grafické (vektorové) editory. Tedy že to, co dnes dosáhneme pár kliky a tahy, musel umělec pracně počítat, vyměřovat a ručně kreslit. Mimochodem, ten způsob, jakým Droste-efekt, jež M.C.Escher použil třeba tady,
získal své jméno, je tak prostý, že by si ho snad žádný vypravěč netroufl vyprávět.Když jsem se chystala na výstavu sochaře Zdeňka Šmída, domnívala jsem se, že jeho díla neznám. Ale sotva jsem vešla do expozice, která nezačínala "hotovými" díly, ale jejich drobnými modely (tohoto dovolení nahlédnout umělci "pod ruce" si tedy velmi cením), zmocnil se mě intenzívní pocit déjà vu. Naštěstí mě milé paní kustodky vybavily kromě návodu (=kurátorské prosby), jak se v expozici chovat, i katalogem, takže jsem si mohla šedé na v bílém potvrdit, kde jsem už některé objekty mohla vidět. Tančící věž byla součástí putovního projektu Orbis Pictus a Venuše byla vystavena v rámci kteréhosi ze Zlínských salónů.
Ještě k tomu katalogu: jeho laskavé zapůjčení bylo víc než vítané, protože ani modely ani vlastní sochy nebyly z nějakého mnou tedy skutečně nepochopitelného důvodu označeny ani názvem ani rokem vzniku. A vážně by mě zajímalo, co vedlo grafika, který jinak velmi pohledný katalog zpracovával, k tomu, že pro texty zvolil drobounký font s téměř vlasovou tloušťkou čáry, navíc opravdu šedé barvy na bílém papíře. Prostě nám už-ne-příliš-ostříšům, pokud jsme chtěli texty rozluštit, nezbylo než postavit se k oknu a předpažením experimentálně zkoušet nalézt optimum vzdálenosti, která by slovům dovolila vystoupit z rozmazanosti.
Jistě, Šmídovy sochy-kinetické objekty můžete vidět i od pracovního stolu na jeho webu, některé dokonce i s animací, simulující pohyb, ale prostě si na ně nesáhnete a nestanete se tedy na iluzivní okamžik prvotním hybatelem.
To já, osmělena oním už zmíněným písemným svolením, že šetrné dotyky jsou tentokrát výjimečně povoleny a skutečností, že jsem byla v galerii sama, jsem si skutečně sáhla (nebo zafoukala) na každý z objektů, prestože u tří bylo už z jejich podstaty zauzlení jasné, že je k ničemu nepřiměju.
Kdybych musela vybrat jen jediný objekt, pak by to byl Kohout II. Jednak pro to téměř cívkové vinutí cínového drátu a asi nejintenzívnější do-služeb-zapřáhnutí principu setrvačnosti.
Do uzavírací doby galerie ještě zbývala k personálu dost zdvořile dlouhá doba, takže jsem mohla zaskočit i do stálé expozice, abych zvizitýrovala, jak se daří mým oblíbencům. Olejům Jakuba Schikanedera, autoportétu Bohumila Kubišty a Ženě na červeném pozadí ex-režimem zneužívaného Václava Chada. Jak jsem byla rozdotýkaná, tak jsem tentokrát neodolala svodům mramorového Torza Bedřicha Stefana z roku 1929. A jak moje levá dlaň přejela přes hranu boku...Byla ta andrenalinově-endorfínová smršť v mých žilách vyvolána překročením hranice dovoleného nebo snad mám na tuhnoucí kolena znovu zaměřovat hranice své doposud nezpochybňované orientace?
Komentáře
Okomentovat