(Za)znamená(no): Divadlo v 7 a půl - Dobrý tramp Bernášek

Zcela v souhlasu s názorem Václava Havla, že "nejlepší myšlenka je ta, která ponechává vždy určitou skulinu pro možnost, že všechno je zároveň úplně jinak" mám ráda, když poslední kapitola, odstavec, píseň, slovo, obrázek ... publikum resp. čtenáře lehce znejistí a naznačí, že to celé vlastně může být jinak. Ale taková proměna, jaká se (se mnou jistě a s kým ještě ?) udála v pondělí, je možná snad opravdu jenom na divadle (předložka je vědomý úmysl).

O tom, že brněnské Divadlo v 7 a půl letně neprázdninuje, ale připravuje speciální program Divadlo na vodě jsem se před dvěma lety dozvěděla tzv. náhodou z něčeho dnes tak zprofanovaného a zbytečného jako je nástěnka (ta ne-virtuální, hobrová, se špendlíky). A protože to k Baťově kanálu, kde se představení připravují a následně pak realizují, daleko nemám, viděla jsem v létě 2007 jejich adaptaci Drdova Vyššího principu uváděného s dovětkem "český xindl". A dodnes mi při vzpomínce na ten večer a jednu scénu běhá mráz po zádech.
Vloni jsem byla zcela nepoužitelná, tak mi Čechovovův Strýček Váňa unikl, ale letos byl už můj hlídáček (samohláska "í" je vědomý úmysl) nastaven včas a přesně. Jenom chvilku jsem zaváhala nad titulem "Dobrý tramp Bernášek". Na nějakou kotlíkařinu jsem chuť neměla, ale vnitřně jsem se přesvědčila argumentem, že odejít před koncem z představení pod otevřeným nebem můžu vždycky a pak ... když letos přijeli ještě blíže ... byla bych sama proti sobě. A ani napodruhé jsem nebyla zklamaná.
Dramaturgie divadla tentokrát sáhla po názvu prvorepublikového filmu Karla Lamače. Děj posunula o nějakých třicet let dopředu (přestavení má podtitul Kamarádi let padesátých) a podstatnou část představení pojala jako úsměvnou klaudiniádu na obecně lidská témata. Druhý podtitulek zní : Hra o obyčejném kamarádství, nevinnosti, lásce, žárlivosti v hodně špatné době. Já bych přidala ještě : o (marných) snahách udržet si fasádu a rolích, které hrajeme před druhými i sami před sebou.

Ústřední, ale nakonec naprosto pominutelnou věcí, okolo které se děj točí, je výhra hausbótu, kterou si svou "zásadní" opravou cizího patentu (opravou formálních chyb v přihlášce) vydobyl "paďour" Bernášek, úředníček patentového úřadu, člověk, jak mladý, tak na začátku ještě blbý. Proto i odchody z pódia střemhlav do vody nemusí popudit ani tradicionalisty, kteří přísnou logiku vyžadují i v umění (což se v případě Vyššího principu až tak řící nedalo). Obtloustlý, otesilovaný a budovatelskými frázemi ozbrojený Bernášek při putování za svou výhrou potkává skupinu trampů, k nimž patří i dcera jeho paní bytné, na kterou doposud marně pomýšlel (samozřejmě na dceru Jiřinku , maminka Bobina, ač halasně proklamuje, "že je na všechno sama", lže jak RP, protože je již pět let "zadána".)

To, co začalo jako letní lidové představení potulných komediantů, včetně úvodní promluvy principála Matěje T. Růžičky, "cyklostylovaného" černobílého jednostránkového programu rozdávaného slečnou produkční z klasických papírových desek se stužkami (přeháním ? možná jenom trošku :-)), anekdot různé míry hrubozrnnosti a kapitánské čepice nastavené pro případné příspěvky diváctva až po konci představení, vyvrcholilo jako neodkecatelně jednoznačná politická, (dobře, ubírám), angažovaná proklamace a defenestrace v létě všeobecně zaklínaného "klídku a pohodičky". A to jsem si ještě díky (příslovce je vědomý úmysl) momentálně nulové hladině své asertivity (předem jsem vzdala pokus vmezeřit se mezi dříve přišedší diváctvo sedící na plastových židlích resp. z koupališť přinesených dekách ) ušetřila dilema, jak se zachovat, když dvojice herců na zádi jako-hausbótu spustila ve finále Kde domov můj. Snad že jsme na chvíli byli v padesátých letech, zazněla i druhá část bývalé československé hymny. Anebo to bylo tím, že jedno představení divadelníci hodlali propašovat i do nejbližšího (nejen geograficky, ale i pocitově) zahraničí a závěrečné představení šňůry se mělo odehrát ve slovenské Skalici ?
V duchu mého následného přemýšlení vyznívá jedna z pochvalných poznámek na diskusním fóru, patřích k webu projektu. O tom, že dětem okolo desátého roku věku bylo potřeba následně onen krutý konec poněkud dovysvětlit. Věřím, že tohle představení s dospěláckým dovětkem jim pro pochopení atmosféry padesátých let udělalo větší službu, než celý rok diktování dějepisu (nebo se to už dělá všude jinak ?).
Fakt mě zajímá, jestli představení stálo za návštěvu (a recenzi) nějakému řádnému divadelnímu kritikovi. Tohle je divadlo v nejlepším slova smyslu lidové, herectví na hranici fyzického zdraví (našinec řeku Moravu ke koupání nepoužívá ani v nouzi nejvyšší; bodové reflektory prozrazovaly ta mračna nenasytného hmyzu okolo protagonistů; trnula jsem, aby nikomu na mokrém betonu resp. uzoučkém nástupním prkně k "hausbótu" neuklouzla noha jinak než divadelně), ale já se obávám, že pro kritiku příliš málo "jdoucí s trendy " a už voobec (dtto) ne "cool".
Najdu-li, dodám odkaz dodatečně.