Slova po tichu, ticho po slovech

Má ještě nějaký smysl psát reportáže z koncertů? Dnes, v době, kdy "krabičku" pro audio/video záznam nosí v kapse/kabelce/batohu podstatná část populace? Zbytečná otázka!? Proč bych se jinak do psaní pustila, že? Tedy škrtáme... Samozřejmě, že NE! I pisálkovské řemeslo má svá pravidla a doporučení! Proč tedy ano? Z jednoduchých, zato vícera důvodů. Jednak zdaleka ne každý je tak laskavý, pracovitý a altruistický, aby na koncertě zaznamenaný "raw material" následně zpracoval a veřejně publikoval, jako náš milý, pro mě zatím nepotkaný, Kwevej. ( http://www.theframes.cz/forum/viewtopic.php?p=15609&sid=735064f33fbc1c96d3b467d873aacb7e#p15609 ) Druhak, takový záznam, jakkoli profesionální, je pouze jedním pohledem na danou událost. Kdyby stejný koncert natáčelo dejme tomu 10 zaznamenávačů/zanamenávaček z různých úhlů, z různých míst hlediště/jeviště/zákulisí, bude ten záznam totožný? Rozhodně ne a to se vůbec nemusíme pouštět do dobrodružství kvantové fyziky...

Před pár dny jsem tu udělala loužičku z mysli&srdce na téma: „Zásadní vliv jednoho podzimního prodlouženě-víkendového pobytu v ryze dívčí společnosti na...“. ___________________________________________________________ {Rozhodnutí č. 258 658 357:  Už se vážně se musím POKUSIT do každého ze svých časů zavést linearitu a nějaké mnemotechnické pomůcky pro pamatování si aspoň přibližně přesných význačných dnů (a slov). To přímce se určuje směr body A a B. Ovšem na určení data a času jsou pouhé DVA přelomové body:   „okamžik 0“   - čti „nula“, nikoliv „Ó“ (vůbec první moje vypátraná mozkootřesná vzpomínka, 1971, česká zaměstnanecká kolonie u koželužny blízko města/vesnice Rašt, Írán)   a „okamžik B“ („Byl první máj, byl ještě se ani nebudící lásky čas :-) “,2004, houpací křeslo po babičce [ne nepodobné tomu z animovaného filmu Frédericka Backa],Malérovice)  zoufale málo} ___________________________________________________________ Druhá ze...

Že bych si nakonec (vlastně na bod blízko počátku v nekonečném průběhu) ty červené boty zasloužila? DODATEČNĚ DOPSÁNO: Možná, že ano. Jestli ta krabice s nimi neshořela při víkendovém požáru v tom kutlochu-obchodě. Mám se přijít zeptat ve středu. Jen jestli já to s těmi archetypálními symboly trošku nepřeháním...

Ze všech možných způsobů slavení velikonoc jsem si už před lety vybrala osamělé vítání jara jako  takového. Chtěli mi dnes Matka Země&Otec Slunce něco taktně naznačit?   U oběda s potěšením komentuju: "Tak asi má ta trpělivost přeci jenom své růže. Po více než dvaceti letech, koledníci, věda, že se u nás nenalévá, nevykoledují si peníze ani čokoládová vajíčka, pochopili, že pro ty mašle, kraslice a perníčky FAKT nemá smysl zvonit! J. pochybuje: "A není to spíš tím, že nám nefunguje zvonek?" :-) Ale po poledni, propuštěna do "nebezpečného" světa  svou milou Vti, jsem vyrazila dokumentovat 50 odstínů voňavé fialové, bílé a růžové: Tento klasický pohled na dvojstrom na Svárovci fotím opakovaně. Vždycky špatně:   Namaluj mi beránka, prosím....   Rozvíjí se mé milované jírovce:   O magnóliích (raději) ani nemluvě:   Hnízdo jako symbol ztraceného: Zahrádka trpělivě čeká na lepčí povětří: ...

Hravost je  vlastnost stereotypně mužská resp. klučičí. Ale i holky si chtějí, umějí a můžou (díky, Danko ! Mlyny navěky)  HRÁT.  Stačí jim k tomu málo. Osvobodit se od podvědomé potřeby čechrat si peříčka a klovat se navzájem před zraky pyšných, panovačných, vybíravých a nespolehlivých  kohoutů. Kde jinde jsou k tomu podmínky přímo laboratorní? Jistě, na Tvořivém víkendu pro ženy a dívky. Tam chlapi nesmí málem ani zavolat telefonem :-). Jeden takový jsem absolvovala před pár lety (omlouvám se za vágní dataci, moje vnímání času je silně gumové) v nádherné krajině okolo Hluboček. (Já se tam vrátím! Jednou. Určitě. Když ne na dovolenou, tak aspoň na otočku.) Během jednoho prodlouženého víkendu jsem se: nechala opečovávat způsobem, který je mi běžně nedostupný naučila pít zázvorový čaj,  hejbla si kostrou,  nasmála se do sytosti,  objevila jsem cvičení, které mi jde k duchu i k duhu,  vyrobila si herbář  a zažila dva zásadní okamž...

Jedna z mých Jan, ta geograficky nejbližší (100 m max.) to už zase nestihla. Nevadí, jsem trénovaná a chodím sama ráda. Po včerejším velkém a po VŠECH stránkách grandiózním výletě do Brniska dnes zůstávám jen "za chalupou". "Byl jsem dlouho pryč." Indián "Hbité koště" Bromden Barvy všecky. (vietnamská provenience; linie se kácejí už "fskutečnosti".)

Ne, nebojte se, vás se to netýká. Není to konflikt celosvětový, ba ani lokální. Právě naopak, je to ta nejsoukromější válka, válka mezi dvěma ženami. Začnu jako obvykle poněkud zeširoka. Když se někdy v polovině února(!) vynořily plakáty propagující přednášku " Starověká koncepce Mistra Suna: jak připravit a uskutečnit naše dílo v konkurenčním prostředí. ", přitáhly si moje oči (čti:pozornost) okamžitě.  Zprvu jsem si myslela, že za to může vyhladovělost po barvách v tom pravoúhlém, sterilním, černo-šedo-bílém funcionalistickém prostoru, kde je mi (naštěstí!) dáno trávit podstatnou část svých pracovních dní. Jenomže, bylo v tom něco víc. Oranžovo-černý plakát s bílým písmem mě k sobě přitahoval i po této racionalizaci. Jala jsem se číst i drobnější písmo(ale pořád ještě bez brýlí čitelné): " Tisíciletá čínská moudrost, dnes přednášená i na Harvardu, v rozboru znalce čínské civilizace, sinologa Víta Vojty. " A dále, nejmenší velikostí fontu: " Představení nové ...