Slova po tichu, ticho po slovech

Ani si nevybavím, kdy a kým jsem si pořídila svou náklonnost k povídkám. Naopak vím určitě,kdy se k nim vědomě uchyluji: buď ve mně po přečtení nějakého rozsáhlejšího, složitějšího, se mnou hodně propleteného románu zůstává natolik neuklizeno, že nemám kapacitu pustit se do nové dlouhodobé "read-affair" (a přitom svou posedlost psaným slovem nedokážu udržet nakrátko ani jeden jediný den) anebo chci dát nějakému zatím pro mě neznámému spisovateli spravedlivější příležitost přidat se k mým vyhledávaným. V okamžiku, kdy jsem si domů odnášela povídkovou sbírku Jiné světy, jiní lidé (zase!? Proč takovýto název, když v originále titul zní: Jigs and Reels?) od Joanne Harrisové, jsem se nacházela dokonce ve společném bodě těch dvou situací. Někde na pozadí mi sice probleskla filmová verze její Čokolády, ale ta byla na můj vkus poněkud moc hollywoodsky učesaná, až přeslazená. Přesto jsem to zkusila, ve snaze dopřát si něco lehčího. Vůbec tím nemyslím, že napsat dobrou povídku je sna...

Tahle útlá knížka se mnou prolinkovala od úvodního věnování ("Eleanoře, protože jsem ti to mlčky slíbil") až po závěrečný výčet neznámých jmen, kterým bylo potřeba poděkovat a z nichž prý "každý ví proč". Přidala se tak k těm, kterou jedna poprvé otevřela a druhá (=už jiná) dočetla. Hlavní hrdiny, Alici a Mattiu sledujeme (i když v časových skocích) od dětství až do faktické (nerovná se úřední) dospělosti. Hojně kopírovaná vydavatelská anotace zdůrazňuje, že oba si sebou nesou trvalé následky dětského špatného rozhodnutí, ale podle mě vede kořen jejich obtížného vztahování se ke světu a lidem zvlášť ještě dále a jejich vina je rozhodně "jen" odvozená. Kdyby existovalo něco jako seznam doporučené literatury pro ty, kteří se rozhodli (a měli pak to štěstí) anebo se jim přihodilo, že vychovávají děti, měl by tam tenhle příběh patřit. Na postavě Mattia je zajímavé, že přestože se nejlépe cítí v jistém světě učení se, mechanického opakování a matematických axi...

Jestli někdo v neděli 2. května česky připomenul 15. výročí smrti Deža Ursinyho, pak já to tedy nebyla (ani nenašla). Přesto (anebo právě proto?) ke mně Dežo v tomto týdnu "přišel" způsobem, o kterém se dá jenom mlčet. Tak jenom pár směrových tabulek na rozcestníku: Jakýsi americký výzkumník na poli garážových kapel z 60.-70. let našeho (tj. minulého) století má ve svém archívu i čtyři české singly. The Soulmen, The Beatmen (včetně podpisů!), Saze a Olympic. Kdo nevěří, ať sem kliká . V roce 2007 vydalo slovenské vydavatelství Artfórum knížku Moja milá pani. Listy Zdenke Krejčovej . Knížka, která sílu bere i dává ve spravedlivém poměru. Jen tak pod čarou, za nepovinný domácí úkol: kdo byl editorem? Na jaro t.r. je slibováno DVD s dokumentem Petera Krištúfka Momentky . Jestli se ten film dal či dá vidět v Čechách a na Moravě i na nefestivalových plátnech, vážně nevím. DODATEČNĚ : Ano! V sobotu 10.7.2010 v 15:00 Kino Panorama - Den slovenského filmu v Boskovicích, v rámci fes...

O některých spisovatelích se říká, že celý život píšou jednu a tutéž knihu. Kdo ovšem rozhodne, kdy se jedná o věrnost sobě samému, svému stylu, svému přemýšlení, svému pohledu a kdy naopak jde o vykrádání svých vlastních nápadů resp. snahu opakovat čtenářsky (=obchodně) ověřený model? Samozřejmě, že udělat to musí každý čtenář sám za sebe, tím, zda je ochotný si přečíst ještě i další knížku takového autora. Já na tuto "fuzzy" hranici narazila u posledně tolik opěvovaného Haruki Murakamiho. A můžu si za to JAKO VŽDY jen a jen já sama. Kdybych odolala lákání rychloobrátkové police a NEpůjčila si "Sputnika, mou lásku" v situaci, kdy ve mně ještě dozníval Konec světa&Hard-boiled Wonderland , možná bych si ničeho nevšimla a mohla mít k psaní H.M. nekomplikovaně jednoznačný vztah. Ne, že by byl "Sputnik" knížka špatná. Hned úvodní expozicí si mě k sobě přitáhl a nepustil, dokud jsem poprvé nedošla na konec. Ne snad, že bych si mezi stránky nevložila dost...

Sklonila se nad ním a řekla: "Už můžeš dýchat". A nebyl tam žádný otazník. Byla to dobrá oznamovací věta. Tak si to Ludvík pamatuje dodnes. Jestli existují andělé, pak se nepoznají podle křídel, ale podle toho, že dokážou vyslovit dobrou oznamovací větu jako tenkrát Hanina. Jan Balabán, Jsme tady, str. 55 Jestli existují dobré oznamovací věty, pak, bohužel, musí existovat i jejich opak. A ta včerejší je tedy extrémně špatná, nekonečně smutná: Nad ránem zemřel v Ostravě spisovatel Jan Balabán, bylo mu 49 let. Člověk, jehož psaní mě provázelo sice poměrně krátce, ale tak intenzívně, že se mi jednotlivé věty z jeho povídek vybavují téměř každodenně. Leží snad pod každým z mých tady uveřejněných zápisků. A budou jistě i dál, jenomže další část mé pevniny už navždycky bude končit srázem. Sbohem, J. ********************************************************************************** Rorýs - Jan Balabán sloupek v časopise Respekt uveřejněný 29. 11. 2009 Dne 14. 11. roku 2009 jsem ...

Ke knihám Haruki Murakamiho (nebo Murakami Harukiho? nevím, je-li jméno uváděno v evropském či japonském zvykovém gardu) mě přitáhl veskrze neliterární detail. Když spisovatel přebíral v roce 2006 v Praze Kafkovu cenu, prosákly články o něm z literárních periodik i do běžného tisku. Tak jsem si v sobotní příloze jistého deníku přečetla, že ačkoliv v rodném Japonsku se spisovatel více než vyhýbá publicitě (a mnozí z jeho soukmenovských čtenářů prý nikdy neviděli ani jeho fotografii), tady, u nás, v relativně "bezpečné" (protože dostatečně vzdálené) Praze, svolil k účasti na své úplně první tiskové konferenci. Nadto pak novinářům odpovídal mile, ochotně a trpělivě. Nestačila jsem kroutit hlavou: copak může být tohle místně podmíněné chování vlastní i někomu velkému, slavnému a úspěšnému? V každém případě jsem následující rozhovor s Haruki Murakamim začala číst se zvednutým obočím a ponorným soustředěním. A dočetla ho s pocitem, že mám šanci objevit si pro sebe dalšího ...

Kolikrát musí podnět zaťukat na okno člověčí pozornosti, aby se dovtípil a otevřel? Jméno Arthura Machena ke mně poprvé dorazilo na loďce mého neskonalého obdivu k tvorbě řezbářů a sochařů Martiny a Jiřího Netíkových . V roce 2007 se zúčastnili sympózia ve velšském Caerleonu, Machenově rodišti, a Jiří se inspiroval jednou z jeho nejproslulejších povídek Velký Bůh Pan. Podruhé sehrála poněkud obskurní společnost obdivovatelů (nebo jen sběratelů?) Machenova díla svou skromnou, ale pro děj důležitou, roli v románu Všechny duše Španěla Javiéra Maríase . Pak nechal Martin Němec v povídce - přímém přenosu jedné divadelní zkoušky - s názvem Hřích hlavního padoucha (nazývá ho sice Mistrem, ale ... nevěřme všemu tištěnému...) vyslovit následující repliku: Můj přítel Machen v jedné své knize napsal asi toto: "Hřích sídlí ve vůli pronikat zakázaným způsobem do jiné a vyšší sféry. Pak pochopíte, proč je tak vzácný." A v jiné části toho textu píše něco v tom smyslu, že hřích je hlubo...