Slova po tichu, ticho po slovech

Ne, nebojte se, vás se to netýká. Není to konflikt celosvětový, ba ani lokální. Právě naopak, je to ta nejsoukromější válka, válka mezi dvěma ženami. Začnu jako obvykle poněkud zeširoka. Když se někdy v polovině února(!) vynořily plakáty propagující přednášku " Starověká koncepce Mistra Suna: jak připravit a uskutečnit naše dílo v konkurenčním prostředí. ", přitáhly si moje oči (čti:pozornost) okamžitě.  Zprvu jsem si myslela, že za to může vyhladovělost po barvách v tom pravoúhlém, sterilním, černo-šedo-bílém funcionalistickém prostoru, kde je mi (naštěstí!) dáno trávit podstatnou část svých pracovních dní. Jenomže, bylo v tom něco víc. Oranžovo-černý plakát s bílým písmem mě k sobě přitahoval i po této racionalizaci. Jala jsem se číst i drobnější písmo(ale pořád ještě bez brýlí čitelné): " Tisíciletá čínská moudrost, dnes přednášená i na Harvardu, v rozboru znalce čínské civilizace, sinologa Víta Vojty. " A dále, nejmenší velikostí fontu: " Představení nové ...

Osud, někdy zvaný příroda, je asi fakt spravedlivý. Kromě těch pár obtížností, které je mi dáno nést, jsem byla naopak od ledasčeho osvobozena. Námátkou třeba od materiální závistivostí, existence tchýně, schopnosti vzteku, potřeby mít poslední (anebo vůbec nějaké :-) ) slovo, atd. Laxní postoj mám i ke svému šatníku, botníku a klice, na kterou si věším kabelku. Holky mě seznámily s kouzlem rodinné, přátelské i komerční recyklace a výměny, a běžně jednotlivé kousky nosím až do roztrhání. (A někdy se s nimi nedokážu rozloučit ani poté, viz periodocky obnovovaný a zalepovaný žralok na mých oblíbených modrých semiškách). A pak to příjde. Tak jednou za 3-5 let. To abych nepropadla pýše, jak jsem skromná, rozumná, ekologická a trvale udržitelná. Zcela nenápadně se vynoří nějaký nový kousek, který prostě CHCI nosit. A diléma je na světě. Vím, že když si ho pořídím, sama si následně zkazím radost výčitkami, že za ty prachy bychom mohly mít něco nového všechny tři. Ovšem, když se udržím na...

Tak by mě zajímalo, jestli je ta všeobecně panující smířlivá láskyplná vánoční nálada jenom mýtus, anebo je to jenom taková naše rodinná tradice, že na vánoce (a Štědrý večer obzvláště) je u nás doma drsně napjato. Jenom doufám, že než začnou tyto rodinné historky vyprávět svým případným dětem mé holky, budou už (s nimi) natolik srovnané, že je podají s nadhledem jako scénky pro zasmání. I letošní vánoce přidaly svůj zářez. A vyvrcholil právě dnes. Ale abych nepředbíhala... Že jsem pod stromečkem, který jsem letos poprvé neměli, našla balíčky jen od dvou ze tří možných ježíšků, jsem nebrala nijak úkorně. Naopak, se střízlivým pohledem na sebe jsem uznala, že jsem si fakt nic nezasloužila. A mohlo to být vzápětí zapomenuto... Nebýt toho, že pár dní nato se na skříňce v hale objevily dva balíčky,  pěkně řádně zabalené ve vánočním papíře, zamašlené. Bez jmenovky. Že by nakonec přece jenom pro mě? Že by se se mnou ten absentující ježíšek udobřil (ano, jasně, víme kdo je ten mocný č...

K povídkám mají čtenáři obvykle stejně vyhraněný postoj jako jedlíci ke špenátu. Buďto jim vyčítají, že na tak krátké ploše se nestihnou do příběhu/prostředí/postav/situace začíst, zaujat postoj či navázat vztah anebo naopak tvrdí, že právě zde se nejlépe ukáže pravý spisovatelský um.   Ať už setrváváte mezi těmito krajnicemi na libovolném bodě škály, chtěla bych vaší pozornosti podstrčit povídkovou sbírku, která sice není z novinek právě nejžhavějších, ale jejíž hodnota podle mého názoru s časem rozhodně neklesat nebude. Jmenuje se „Dějí se větší podivnosti“, napsala ji americká spisovatelka Kelly Linková a v roce 2008 ji vydalo nakladatelství Argo v překladu Petry Kůsové. Autorkou snových ilustrací je Barbora Motlová. Povídky jsou středního rozsahu, okolo 20 stran, ale dlouhého dosahu. Pokud tedy jako čtenář oceňujete hravost, fantazii, nadsázku a ne-doslovnost. Autorka si pohrává s pohádkovými náměty, symboly používanými v hlubinné psy...

Tak jo. Ještě jsem nezkusila všechno. Třeba nebrat to (a se) tak vážně. Prostě jsem se před pár dny rozhodla, že se začnu TAKY bavit. Skóre po prvních pár dnech není vůbec špatné a změny jsou viditelné i očima druhých. Ovšem, jak už to tak na tomto světě chodí, nejlepším  a zaručeným zdrojem zábavy je jeho vlastní blbost. Tedy v tomto konkrétním případě  - mé výpadky vizuální paměti a zpřetrhané neuronové synapse. Nedávno jsem zahlédla dívku, o které jsem už v okamžiku setkání  na 100% věděla, že ji odněkud znám. Ale odkud? Dlouho jsem se tím netrápila a málem na ten okamžik zapomněla. Až dnes, cestou z už jarně hřejícího poledního slunka do betonového šedivého přítmí a chladu místního příležitostného vodopádu, mi svitlo: "Vždyť to byla moje (zatím) poslední (a nedávná) učitelka angličtiny! A já ji ani nepozdravila... A teď už zase marně přemýšlím nad tím, kdy a kde jsem ji to vlastně potkala a jak se jí zpětně omluvit.