(Vy)poslechnuto: Dlouhé a krásné hodiny rozhlasových pořadů
Dnes poránu jsem si k chystání dobaťůžkových balíčků pustila ... jako obvykle... rádio a seznala, že 13. února má toto mé preferované médium svátek. A svátky je třeba světit. Jak? Dát si něco do ... uší. Ale ještě předtím je třeba jubilantovi pogratulovat. Jenže jak to udělat, když ten je rozprostřen v celém šírém světě a HLAVNĚ: chce být už z podstaty neviditelným? Nenapadlo mě tedy nic chytřejšího (jak by taky, že), než dát RÁDIU dárek, jaký bych si sama přála dostávat. Napíšu tedy sem své VYZNÁNÍ:
Milé rádio (a teď nemyslím konkrétní stanici, ale způsob šíření informace jako takový)!
Moje náklonnost (místy až láska) k Tobě je silná, dlouhodobá a trvalá. Začala už v raném dětství, jak už to obvykle bývá. Byla šedivá normalizační sedmdesátá léta a já byla uchvácena pořadem Variácie, který si rodiče pouštěli v kuchyni při přípravě nedělního oběda. Protože to jistě žádný z hrstky mých čtenářů nemůže pamatovat, vysvětlím, že se jednalo o zábavný pořad bratislavského veřejnoprávního rozhlasu, do kterého si dvojice moderátorů Stanislav Štepka a Milan Markovič zval hosty a jehož největší půvab tkvěl v improvizaci. Neznám žádný pořad, který by si na totéž troufl (a zvládl to!) dnes, ve svobodných časech. Nejblíže k tomu asi limitovaly radiožurnálovské polední párminutovky s Ester Kočičkovou a Oldřichem Kužílkem, ale všichni víme, jak krátkého trvání měly. Občas něco takového připustí moderátoři hudebních pořadů Radia Proglas (zvláště pozvou-li někoho tak obtížně "uřiditelného" jako je třeba Marta Svobodová z Budoáru staré dámy, blahé paměti Květy anebo teď nedávno Bonzo Radványi).
Nemám preferovanou stanici, spíš jsem si za ty roky vytvořila "mind-map" jednotlivých pořadů, na které přelaďuji. Kdo to má podobně, jistě pochopí, jak nesnáším akce typu Změna vysílacího schematu! Ráda bych znala aspoň jediného posluchače, kterému jedna takováto PRAVIDELNÁ HURÁ AKCE, kterou svou důležitost asi zdůvodňují rozhlasoví dramaturgové, přinesla něco vítaného.
Rádio dokonce používám jako návnadu na svou lenost. Když je nutné udělat doma či v práci něco, do čeho se mi ale ukrutně nechce, snažím se najít si dostatečně dlouhý radiopořad, který mě zajímá a tu práci udělat při jeho poslechu. Nemám totiž čas myslet na to, jak se mi co nechce, tak dělám, poslouchám ... vlk se nažere a já zůstanu (relativně) celá.
Už jsem zase dlouhá jak ticho v přímém přenosu, takže závěr:
A víš ty, rádio, proč tě mám TAK ráda? Protože mě necháš myslet a cítit SAMOTNOU.
P.S.: Komerční stanice neposlouchám.
**********************************************************************
DODATEČNĚ: Dala a proto dostala!
Kde jinde než v rádiu můžete slyšet takový skvost jako včerejší vltavskou hru Alexandra Klimenta Vyznání lovce zvuků. Po dobu sedmi dní je možno se kochat ušima na adrese: http://prehravac.rozhlas.cz/audio/2545054
Milé rádio (a teď nemyslím konkrétní stanici, ale způsob šíření informace jako takový)!
Moje náklonnost (místy až láska) k Tobě je silná, dlouhodobá a trvalá. Začala už v raném dětství, jak už to obvykle bývá. Byla šedivá normalizační sedmdesátá léta a já byla uchvácena pořadem Variácie, který si rodiče pouštěli v kuchyni při přípravě nedělního oběda. Protože to jistě žádný z hrstky mých čtenářů nemůže pamatovat, vysvětlím, že se jednalo o zábavný pořad bratislavského veřejnoprávního rozhlasu, do kterého si dvojice moderátorů Stanislav Štepka a Milan Markovič zval hosty a jehož největší půvab tkvěl v improvizaci. Neznám žádný pořad, který by si na totéž troufl (a zvládl to!) dnes, ve svobodných časech. Nejblíže k tomu asi limitovaly radiožurnálovské polední párminutovky s Ester Kočičkovou a Oldřichem Kužílkem, ale všichni víme, jak krátkého trvání měly. Občas něco takového připustí moderátoři hudebních pořadů Radia Proglas (zvláště pozvou-li někoho tak obtížně "uřiditelného" jako je třeba Marta Svobodová z Budoáru staré dámy, blahé paměti Květy anebo teď nedávno Bonzo Radványi).
Nemám preferovanou stanici, spíš jsem si za ty roky vytvořila "mind-map" jednotlivých pořadů, na které přelaďuji. Kdo to má podobně, jistě pochopí, jak nesnáším akce typu Změna vysílacího schematu! Ráda bych znala aspoň jediného posluchače, kterému jedna takováto PRAVIDELNÁ HURÁ AKCE, kterou svou důležitost asi zdůvodňují rozhlasoví dramaturgové, přinesla něco vítaného.
Rádio dokonce používám jako návnadu na svou lenost. Když je nutné udělat doma či v práci něco, do čeho se mi ale ukrutně nechce, snažím se najít si dostatečně dlouhý radiopořad, který mě zajímá a tu práci udělat při jeho poslechu. Nemám totiž čas myslet na to, jak se mi co nechce, tak dělám, poslouchám ... vlk se nažere a já zůstanu (relativně) celá.
Už jsem zase dlouhá jak ticho v přímém přenosu, takže závěr:
A víš ty, rádio, proč tě mám TAK ráda? Protože mě necháš myslet a cítit SAMOTNOU.
P.S.: Komerční stanice neposlouchám.
**********************************************************************
DODATEČNĚ: Dala a proto dostala!
Kde jinde než v rádiu můžete slyšet takový skvost jako včerejší vltavskou hru Alexandra Klimenta Vyznání lovce zvuků. Po dobu sedmi dní je možno se kochat ušima na adrese: http://prehravac.rozhlas.cz/audio/2545054
Komentáře
Okomentovat