Přečteno: Haruki Murakami - Konec světa & Hard-boiled Wonderland

Ke knihám Haruki Murakamiho (nebo Murakami Harukiho? nevím, je-li jméno uváděno v evropském či japonském zvykovém gardu) mě přitáhl veskrze neliterární detail. Když spisovatel přebíral v roce 2006 v Praze Kafkovu cenu, prosákly články o něm z literárních periodik i do běžného tisku. Tak jsem si v sobotní příloze jistého deníku přečetla, že ačkoliv v rodném Japonsku se spisovatel více než vyhýbá publicitě (a mnozí z jeho soukmenovských čtenářů prý nikdy neviděli ani jeho fotografii), tady, u nás, v relativně "bezpečné" (protože dostatečně vzdálené) Praze, svolil k účasti na své úplně první tiskové konferenci. Nadto pak novinářům odpovídal mile, ochotně a trpělivě. Nestačila jsem kroutit hlavou: copak může být tohle místně podmíněné chování vlastní i někomu velkému, slavnému a úspěšnému?
V každém případě jsem následující rozhovor s Haruki Murakamim začala číst se zvednutým obočím a ponorným soustředěním. A dočetla ho s pocitem, že mám šanci objevit si pro sebe dalšího literárního spřísahance. Onen oceněný román "Kafka na pobřeží" byl právě v nejvypjatější fázi půjčovacího koloběhu, takže jako první mi do rukou padla útlá novela "Na jih od hranic, na západ od slunce". A hned po prvních přečtených stránkách to bylo, nadsadím-li "malounko", jako když se člověk zamiluje. Náhle se mi svět zásadně rozšířil o prostor příběhu, který není a přitom vlastně je můj. Intenzita a trvalost vlastní každému pěknému poprvé.
Jako čtvrtý v pořadí se mi do výběru nastrčil román, který bývá označován za jeho mistrovské dílo, Konec světa&Hard-boiled Wonderland. Vážně by mě zajímalo, proč Murakamiho dvorní český překladatel Tomáš Jurkovič zvolil tuhle kombinaci češtiny a angličtiny, když původní titul vypadá cele japonsky. Vůbec u sebe v posledních týdnech pozoruju jakousi další posedlost: Zadrhávám se na určitých větách a sama sebe se ptám: "Opravdu se to takhle česky říká? Anebo už v originále bylo použito nějaké nezvyklé konstrukce a tohle je pokus o její transpozici?" Jenomže, kdo je pro svou vlastní nemohoucnost odsouzen číst cizojazyčnou literaturu pouze v překladech, může (a musí) si z takových otázek akorát tak poskládat vlaštovku a hodit ji z balkónu, minimálně ve třetím patře.
Haruki Murakami nepíše jednoduše a prvoplánovitě, nechává čtenářům dost a dost prostoru k vlastní interpretaci. Na druhou stranu nám ani nedělá schválnosti a nesnaží se využít své převahy tvůrce, který přece „to“ ví nejlíp a předem. Takže třeba hned na předsádce této knihy můžeme najít téměř až pánoprstenovskou mapku onoho tajemného města za zdí, kam je situován děj sudých kapitol. Ty jsou jednak vyznačeny tučným řezem písma v obsahu a navíc už od úplného začátku, než se čtenáři podaří do formy trošku proniknout, jsou dobrým záchytným bodem názvy jednotlivých kapitol. Ty liché - rozvíjející příběh bezejmenného datového specialisty("kalkulátora") situovaný do „současného“ Tokia - jsou uvedeny vždy triádou termínů (nemohla jsem si nad nimi nevzpomenout na dobu, kdy mailovat mi připadalo neuvěřitelně snadné), naopak ty sudé mají výhradně název jednoslovný.
Zpočátku by se mohlo zdát, že oba příběhy jsou opravdu separátní a čtenář by snadno mohl podlehnout pokušení si je tak i přečíst. Jenomže, s přibývajícími stránkami to najednou vypadá, že druhý příběh, příběh Čtenáře snů, je možná pokračováním toho prvního po avizovaném a obávaném konci kalkulátorova světa. Když už je v poslední třetině alespoň naznačena povaha zákroku, kterým kalkulátor v přípravě na svou exkluzivní profesi musel(?) projít, je jasné, že oba příběhy se k sobě mají jako ony dvě strašidelné ryby v podzemní verzi Úrobora, která zdobí svatyně v pokoutnické říši, rozkládající se v tokijském podzemí. Anebo je ještě přesnějším přiblížením vztahu těch dvou příběhů Möbiův proužek?
Co v mých očích dělá z tohoto románu trvalý zářez do futer mé paměti?
Jednak až málem marnotratná šíře témat, po kterých se může člověk ve svém následném přemýšlení vydat. Jen tak namátkou:
Je to román o svobodě a jejím dobrovolném omezování;
je to román o duši a jejím ztrácení, hledání a znovunabývání;
je to o román o dokonalosti a jejím (ne)dosahování;
je to román o krutosti a něze (kdyby jen jediná kapitola, tak ta třicátásedmá, nadepsaná jako Záře, zadumání, čistota);
o nevyhnutelnosti obou pólů;
o někdy sice drsné, ale bohaté skutečnosti a bezpečnosti, ale sterilnosti náhražek;
o samotě a chvilkových záblescích pochopení a sounáležitosti;
o odvěké(?) disproporci mezi lásku nabízenou, přijatelnou a přijímanou;
o vědomí a nevědomí;
moci a bezmoci.

Není to rozhodně čtení optimistické, ale přesto ani v něm nechybí humor, byť poněkud černý až absurdní. Libo-li drobných příkladů?
- Šedá eminence kalkulátorova příběhu, neúmyslný(?) strůjce jeho konce, geniální profesor sice dokáže udělat z člověka dokonalou černou šifrovací schránku nebo odseparovat ze světa (všechny, nejen ty obtěžující) zvuky, ale cestu do dočasného úkrytu své vnučce označuje … ve shodě s pohádkovou Mařenkou … kancelářskými sponkami roztroušenými po podzemních cestách hrůzy.
- Úspěch kyborgovského experimentu může naprosto zhatit něco tak pomíjivého a nehmotného jako vůně či chuť určitého jídla (i to přeci známe v české variantě! Což takhle dát si špenát?).
- Výsledek záchranné mise z podzemního světa pokoutníků(bytostí, které se živí odpadky a nenávidí světlo a dobro), silně závisí na kontrolorovi u vstupu/výstupu do/z tokijského metra, který si nechce za „ztracené“ lístky vzít nabízenou velkorysou částku, protože co kdyby to neodpovídalo skutečnosti?
Je to apokalyptická vize, je to sci-fi, tím děsivější, čím je ta technologiemi (zatím?) nedotčená většina románového světa bližší tomu našemu současnému, skutečnému. Vždyť i v románu se například odvaha nabírá soustředěním se na pěkné vzpomínky z minula či vzájemným objetím. Paměť (a jejím prostřednictvím duše) se pak vrací skrze písničku z dětství, která se vynoří při improvizaci na stařičkou tahací harmoniku, "zbytečný" předmět, který nevědomky zachránil jeden osamělec nuceně/zvoleně žijící "na hranici obyvatelného světa". (Tenhle termín jsem pro změnu ukradla ze Sjónova "Syna stínu").
Jako zatím v každé mnou přečtené Murakamiho knížce, i zde hudební odkazy hrají svou důležitou roli. Následující trojvětí sem snad napsat můžu bez toho, abych riskovala příliš velké prozrazení pro případné další čtenáře. Tohle tam totiž pan spisovatel nenapsal, to jsem si jenom já přečetla: V závěrečné scéně ve smyčce zní Dylanova Hard Rain’s A Gonna Fall. Murakami nemohl vědět, že u ní (jako jedné z mála) se Robert Křesťan, autor českých verzí několika dylanovek, trošku odchýlil od doslovného překladu. Ale „čím dál tíž se dejchá“ v tom kontextu funguje stejně dobře.

Jsem trošku na rozpacích, kterou ukázku z těch několika desítek pro sebe zakonzervovaných bych měla vybrat. Volba nakonec padla na jednu nádherně ilustrující kontrast mezi čistotou teorie a „upatlaností“ praxe.

"Pro myšlenky totiž žádný čas neplatí. Tím se také odlišují od snů. Pro myšlenky není nic nemožného obsáhnout v jediném okamžiku vše. Nebo zakusit věčnost. Anebo vybudovat uzavřený okruh a obíhat po něm dokola. Takové už totiž myšlenky jsou. Na rozdíl od nesouvislých snů. Jsou jako encyklopedické hůlky."
"Encyklopedické hůlky?"
"Encyklopedická hůlka je teoretická hříčka, výmysl jistého vědce. Jde v ní o to, jak vyrýt třeba celou encyklopedii na jediné párátko. Víte, jak se to dělá?"
"To vážně nevím."
"Jednoduše. Text, v našem případě encyklopedii, celý převedeme do cifer. Jedno písmeno po druhém přepíšeme do dvoumístných číslic. A bude 01, B 02 a tak dále. 00 bude znamenat mezeru a stejným způsobem numerizujeme i tečky a čárky. A před tuhle číselnou řadu pak úplně dopředu napíšeme nulu a za ní uděláme desetinnou čárku. Takže dostaneme obludně dlouhé desetinné číslo: 0,1732000631... a dál a dál. A v odpovídajícím bodě párátka uděláme zářez. Takže třeba pro 0,50000... bude přesně v polovině, pro 0,33333... v jedné třetině. Chápete? "

A přitom zadání bylo vlastně 100%-ně splněno! Obsah encyklopedie se měl vyrýt, tedy zaznamenat. O tom, že by někdo měl být následně schopen i ten (pro zjednodušení jen) text zpětně přečíst, tedy interpretovat, přece nepadlo ani slovo!

A ještě jeden citát, tentokrát výsostně osobní:

"Lidské vize se dají rozdělit do dvou typů. Na vize dokonalosti a na omezené vize.
Já jsem nad všechnu pochybnost člověk, co žije ve světě omezených vizí. ...
"To bych ráda věděla, jestli je i pro mě ve tvých omezených vizích místo," zeptala se mě.
"Tam může vejít každý a každý z nich i může vyjít ven," řekl jsem já. "To je na omezených vizích to pěkné. Stačí si jen před vstupem pěkně očistit boty a při odchodu pořádně zavřít dveře. Jako to dělají všichni."

Chcete-li si o Haruki Murakamim a jeho knihách počíst něco ještě delšího a mnohem chytřejšího než tady, pak doporučuji udělat si čas na tento odkaz
******************************************************
Dodatečně:
Je náhoda, že H.M. Emilu Viklickému daroval česká vydání svých knížek?
Je náhoda, že ona krásná dáma vlevo je oblečená celá v růžové?