středa 24. února 2010

S.Zhlédnuto: 200 dm3 dechu (Libuše Niklová) + Dialog s maminkou (Petr Nikl)

Motto:
"ale pochopit - to je umění"
Petr Nikl, básnička Milovník umění; ze sbírky Niklův Blázníček

Jeden z nejzkroucenějších vztahů, který se mi přihodil, je ten k dílu Petra Nikla. Právě před jeho obrazem Moji bratři jsem si asi poprvé do slov oblekla do té doby jenom tušenou otázku:
Znát osobní souvislosti autora je pro pochopení díla:
a) nezbytné
b) dobré
c) zavádějící
d) vysloveně škodlivé, dobré dílo musí obstát samo

Bylo to (možná, odehrálo se to před více než 13 lety) tak: Asi jsem před tím obrazem stála příliš dlouho a nevěřícně zírala na prostřední díl triptychu. Mezi dvěma realistickými portéty velmi schematizovaná rybí tvář. Takže si mě zřejmě povšiml službu konající? tehdejší ředitel galerie a vysvětlil mi, že maminka Petra Nikla pracovala v jedné z místních fabrik jako návrhářka hraček a ta ryba je tedy odkazem na autorovo dětství a význam hraček, které on tehdy nevědomky "testoval".

Tenhle okamžik se ve mně uložil s takovou významností, že si na něj vzpomenu pokaždé, když něco z Niklova díla potkám. Přiznávám ale, že se zbabělostí sobě vlastní vyhledávám spíše jeho literární a výtvarné počiny. Tedy to, co můžu přijímat off-line. Konfrontace naživo, na koncertě nebo divadelním pódiu, to by pro mou ubohou jednoduchost bylo opravdu velké sousto. Nedokázala bych se odlepit od přemýšlení, proč vystupuje v paruce a ženských šatech...
Takže s radostí čtu jeho poezii i prózu určenou dětem, skutečným i těm zastydlým. Oceňuju především příběh O rybabě a mořské duši nebo Lingvistické pohádky.
A z nejnovějšího Niklova Blázníčku Vám vybírám tuhle snad nejcharakterističtější:
Potkal dítě s duší chlapa
chlapík s duší dítěte,
přestávám teď trochu chápat,
kdo z nich je dél na světě?

Délka buď mi ukradena,
hlavně všichni pomněte,
že být dítě neznamená
bezmocný stav štěněte!


S přelomem roku mi před oči naskákaly pozvánky na společnou dvojvýstavu maminky a syna, no mohla jsem jim odolat?
Když ta "horní" (místní pochopí, přespolní odpustí?) nese zvukomalebný název [Dvěstě decimetrů (krychlových) dechu]?
Když se mnou byla ochotná jít i jedna z mých dcer, která si kdysi prasknutí fialového nafukovacího buvolka (jedné z hraček léta vyráběných podle návrhu L.N.) poctivě odplakala?

Výstava k poctě maminky, obsahující hračky navrhované pro Fatru Napajedla a Gumotex Břeclav, je podle mě dvakrát kongeniálně naistalována. Proč dvakrát? Jednou vzhledem k prostoru bývalého Baťova památníku, kde se jeden z výstavních prostorů místní galerie (prozatím) nachází. Jednak k hračkám. Všechno prozrazovat nechci, protože výstava se má "posunout" v čase i prostoru. Přestože pravděpodobnost, že by nějaký její potenciální návštěvník četl tenhle můj "výplod" limituje k nule, zkažená radost z jeho nepřekvapení by mě mrzela... Napíšu jen, že autorem instalace je opět Petr Nikl a že je vytvořena v duchu hesla "Vrána k vráně sedá ..." Nafukovací hračky jsou vlastně obklopeny zase "jen" převážně dechem a přesto jsou v relativním bezpečím před touhou především malých návštěvníků něco z nich "mít".

Druhá ("dolní") část výstavy - Dialog s maminkou - představuje kresby, loutky, objekty, videoinstalaci i už zmíněné knihy Petra Nikla. Možná, že zato může jen má nulová znalost chemie, ale zdá se mi, že dialog je opět veden i v takových maličkostech, jako je například i výplň "pódií", na(d) které jsou loutky a některé objekty posazeny resp. zavěšeny. Jsou ty průhledné granulky opravdu surovinou, ze které se tenkrát ty "maminčiny" hračky vyráběly? "Neptej se, dozvíš se!" osvědčilo se mi už několikrát.

Můj zásadní zážitek se ulíhl podle další obecně známé zásady: "Dostaneš, ale jen když opravdu předem ani trochu nečekáš". Součástí "synovské" výstavy je i Golem - dotykový objekt vytvořený pro pražské Židovské muzeum v roce 2009. Já se tam tenkrát nedostala, tak tedy - nečekaně - přišla hora k Mohamedovi. Nebudu prozrazovat princip, protože nyní je prý objekt součástí interaktivního projektu Orbis Pictus a co kdyby (podruhé)...
Jen poznamenám, že pod mýma rukama Golem nepovstal. Ostatně, očekávaně.

Snížila jsem težiště, abych se podívala přes další z objektů - skleněné brýlo-oči (vzít si je z pódia a na vlastní smysly vyzkoušet, zda je jimi vidět jinak než běžně, jsem si vážně netroufala, protože popisek k ničemu takovému nevyzýval a co není dovoleno - je aspoň pro mě - zakázáno) a viděla, že na projekčním plátně je zřetelnější spíše silueta kresliče než vlastní pokus o magický - budící - znak. V tu ránu (ač bylo pozdní odpoledne) jsem si vzpomněla na povídku Nicka Hornbyho Prsoježíš, která vyšla v antologii Rozhovory s andělem. Líči zklamání galerijního "hlídače" z poznání, že vlastním cílem jedné mladé nonkonformní umělkyně nebylo vystavit kontroverzní objekt, který on sám postupně přijal za svůj a stal se jeho rytířským ochráncem, ale naopak vyprovokovat některého ze zapálenějších návštěvníků k útoku na něj (objekt, nikoliv hlídače :-) ) a onen destruktivní akt tajně nafilmovat.
Že jsem zase nebyla až tak daleko od analogie mi prozradil letáček, který zbyl z niklo-golemovy premiéry a který jsem si z (ne)pochopitelného důvodu přečetla až doma. Naše škoda... kdybychom se necítily jako zlodějky, když jsme si ty dvě brožurky nenápadně strkaly do kabelky, mohly jsme se dozvědět, jak lépe ty své magické pokusy ztvárnit.


P.S.: Jako jsou základně barevné hračky Libuše Niklové, tak ani pravda nemůže být černobílá. V krátkém životopise se píše, že měla dvě děti: syna a dceru...

PNK(=podruhé nadstavený konec): Sem můžete jen na vlastní nebezpečí, že uvidíte, o čem já chci mlčet.

Žádné komentáře:

Okomentovat