Slova po tichu, ticho po slovech

Tuhle jsem zaslechla něco málo z už-sólového repertoáru Karolíny Kamberské a dost se mi to zalíbilo. Když jsem zjistila, že brzy bude hrát v rámci Týdne židovské kultury v holešovské Šachově synagoze , bylo rozhodnuto, že se tam vypravím stůj, co jeď. Táhla mě tam před dvěma lety nasátá atmosféra koncertu Ridiny Ahmed. Tenkrát to totiž bylo absurdně krásné: Sedím si v synagoze, ukrytá v rohu na plastové židli, obloukovým oknem se dívám na únikové schodiště místního domu pro seniory a poslouchám Ridinu, jak jako přídavek dává spirituál Sometimes I Feel Like a Motherless Child a pak vyjdu ze dveří a tam Ridinin partner na rukou nosí jejich několikaměsíční mimino, které se hlasitě dožaduje svého nezpochybnitelného práva na maminku. Během dne ustal déšť, slunko vysušilo kaluže, takže jsem se nemusela vázat na veřejnou dopravu a mohla vyrazit na kole. Zpočátku všechno probíhalo v naprostém pořádku. Cestu autem znám, bicyklové nábližky/vyhýbačky hlavní cestě jsem si osahala při cestách ...

Od té doby, co mám tzv. sociální sítě jako pracovní úkol, pořád přemýšlím, jestli něco nedělám špatně, když tu sázím jeden zápis delší než druhý. A taky ta moje promořenost patosem a odkápávající emoce...prostě nejdu s dobou. Žádá se stručnost a hlavně hláškovitost! A tak ve mně dnes uzrálo rozhodnutí zavést novou rubriku (sama jsem zvědavá, jak dlouho mi to odhodlání vydrží a jestli se budu schopná vtěsnat do znakového limitu :-)) O deštnících a trhlém (samozřejmě v realitu neproměněném) nápadu Nejsme v rodině příliš dárkově nápadití (čti: jsme líní přemýšlet), takže je celkem běžné, že se vzájemně ptáme, co by si ten, který je právě v kalendáři zatržen, čili má porozeniny (krásný novotvar, zdůrazňující, že náš aktivní podíl na této životně důležité události je vskutku nulový, © R.M.) přál jako dárek. Existuje ještě mnohem nižší úroveň dárkové pokleslosti, ale k té se nepřiznám ani za nic na světě. Takže když jsem byla před několika málo lety dotázána, co bych si přála, odvětila jsem,...

Z nezasvěcené dálky to vypadá, že furt jenom někam trajdám a VŮBEC nečtu, tak přednostně dopíšu tento příspěvek. S předem připraveným úmyslem... A taky co jiného dělat než psát, když se přesmyčku toho infinitivu nedaří rozlousknout :-) V zápiscích vezdejších se někdy možná až zbytečně křečovitě snažím neprozradit kompletní děj, zápletku či pointu přečtených knížek. V tomto případě bych to tedy měla mít víc než snadné. Ona totiž žádný příběh (s jeho počátkem, očekáváním a konečným tichem) neobsahuje, nebo - jinak nakouknuto - obsahuje tolik drobných mikropříběhů, že po přečtení knížky v hlavě zůstává guláš ze Všech duší (promiň, Martine, ale asi jsi mi tím, čím Mariásovi Shakespeare :-)), müsli z reality a fikce. Tentokrát mě ale nic nenutilo si na papír načmárat pavouka vztahů, jako kdysi u Happy endu . Výchozí situace: Marías sám působil po dobu dvou let na univezitě v Oxfordu jako profesor španělské literatury a teorie překladu a tuto svou akademickou/životní zkušenost promítl do ro...

O tom, že za vodopády nemusíme vždycky do vysokých a tedy dalekých hor, ale jedny (a hned KRÁSNÉ) mi leží takřka za humny, jsem se poprvé dozvěděla z webu asi před čtyřmi lety, když jsem se "zrcadla" zeptala, k čemu by mi mohla být poprvní návštěva modelářské letiště Dvorce. Vědoma si svého proslulého orientačního nesmyslu snažím se zaonačit svá první navštívení tak, aby mě z případných zkratek a vracení se příliš nebolely nohy. Jenomže s člověkem, který je zvyklý dojít jenom k nejbližšímu parkovišti a nemá potřebu odpovídat na otázky typu "Co je ještě za touto 'poslední' zatáčkou" si výletů do neznáma jedna moc neužije. Takže tentokrát bylo jasné, že tam zamířím radši sama. Na (vzdušnou čarou měřeno) nějakých 40 km tam i zpět jsem si v kopečkách, panujícím horku a s očekávaně aktivovaným těžištěm na kole (přestože se mu přes jeho takřka slumový původ dostalo naprosto neočekávané pocty být zvěčněno - tedy zchvilkováno - v galerii skutečných cyklistů ) opra...

Obdivuji nejvíc, čeho se mně samotné nedostává: fantazii, hravost, prostorovou představivost a potřebu zanechat po sobě stopu. Na webu mě baví jeho schopnost přivést člověka (je-li k tomu svolný) tam, kam by ho vědomě vůbec nenapadlo jít. To jsem onehdá (ale ne poránu) začala hledat vysvětlení jednoho matematicko-topologického pojmu a "skončila" u obrázků M. C. Eschera . Nejvíc mě na nich fascinuje, že v době, kdy vznikaly, počítače už sice existovaly, ale rozhodně nebyly osobní a měly z dobového hlediska důležitější software, než grafické (vektorové) editory. Tedy že to, co dnes dosáhneme pár kliky a tahy, musel umělec pracně počítat, vyměřovat a ručně kreslit. Mimochodem, ten způsob, jakým Droste-efekt, jež M.C.Escher použil třeba tady, získal své jméno, je tak prostý, že by si ho snad žádný vypravěč netroufl vyprávět. Když jsem se chystala na výstavu sochaře Zdeňka Šmída, domnívala jsem se, že jeho díla neznám. Ale sotva jsem vešla do expozice, která nezačínala "...

Nemám žádné výtvarně-teoretické vzdělání, v genetické posloupnosti smyslu pro výtvarno jsem to druhé přeskočené koleno, sama nenamaluju ani koně, ale přesto mě baví chodit na výstavy. Ty lokální a občas, když někam musím,se snažím naaranžovat si případný volný mezičas tak, abych aspoň jednu velkoměstskou navštívila. Až přemýšlení před tímto zápisem našlo možný iniciační okamžik: jsme s gymplem asi tak ve třeťáku na školním výletě na Vysočině a náš třídní a současně profesor češtiny (DÍKY!!!) nás vzal na výstavu současného malíře. Jméno autora jsem samozřejmě zapoměla, ne tak název cyklu a především své zděšení: Tahle mazanice má být umění? (Když jsem dnes, "after all these years", zadala to slovo vyhledávači, vrátil mi jméno profesora AVU :-)). Od té doby se snažím průběžně, pomalu a potrhaně dozvzdělávat. Vyhledávám fotovýstavy, grafiku, umění z "okraje" (art-brut, mediumiky&solitéry obecně), řezbáře, ale čemu se zatím nedokážu postavit bez předchozího (anebo a...