Slova po tichu, ticho po slovech

Musím se vždycky pousmát, když čtu zdůvodnění začínajících českých kapel, že píšou texty svých písni v angličtině, protože chtějí proniknout na evropská pódia ... Kdyby to opravdu byla ta jediná podmínka, pak by holandsko-moravská kapela Wotienke, nesoucí křestní jméno své zpěvačky, převážné autorky a pianistky Wotienke Vermeer,už pár let po Evropě známá byla. Ale přestože navíc přidává osobitost obtížně zařaditelného stylu, (nejen) pěvecký půvab hlavní "hrdinky", na lékárnických vahách odměřované ingredience aranží, i ona je prozatím na cestě sbírající jak posluchačskou, tak mediální přízeň pokorně po každé dvojici otevřených uší resp. koncertě. Že je to cesta pomalá a obtížná, ale jediná na sezónním přelomu nekončící, osvědčuje fakt, že do mnoha navštívených klubů se Wotienke opakovaně vrací. K radosti už jednou zasažených, k posouzení těm, kteří se prvními nechali nalákat a k překvapení náhodných návštěvníků. Mají teď na to tomto putování nového spojence, první oficiální ...

Jistě všichni máme v obou rolích vyzkoušeno, jak vzácná je ona tichá, ale (aspoň na pár hodin) všeprostupující a všepřebíjející radost, kterou uchystá dospělý dospělému. A to se je jedná o radost jednoho pro jednoho (ve všech genderových permutacích). Měřeno tímto se vydavatelství Indies Scope Records podařil kousek opravdu mimořádný. Svým pečlivě a krásně (obal ! promiň, Pavlo , to zpozdilé odkázání, nevěděla jsem, že je od tebe ...) zrealizovaným nápadem vydat k narozeninám Oldřicha Janoty CD jeho písní v podání „svých“ domovských kapel a interpretů rozdávají radost v poměru N:1:M.(Jak už to ale bývá, před závorku vytknutou neznámou zůstává reakce těch posluchačů, kteří mají písně dlouhodobým posloucháním originálu vpletené do svých uší, duší, hlav a nervů. O tom, co dokáže natrvalo vypálená synapse, mě přesvědčuje třeba píseň Žlutý kopec v podání Květů. Nedokážu při ní myslet na žádný jiný, než ten brněnský.) Začněme od jedničky : těžko se vmyslet do prožívání někoho tak solit...

Možná, že si už zase jenom lžu do vlastní kapsy, ale občas uvěřím tomu, že si člověk může pro sebe přát opravdu cokoli, pokud ovšem dodrží několik podmínek. A už ta první je nepřeskočitelná : Nikdy se nesmíš ptát : Kdy už ? " O představeních malovického Divadla Continuo jsem si vždycky četla jen v recenzích, pozvánkách a obdivných vzdeších. Našim směrem jejich cesty příliš často nevedou a když už, pak představení angažující tmu a živly jako nepominutelnou součást, začínají v době, kdy mi už dávno odjel poslední veřejný zpáteční dopravní prostředek. Až jednou ... díky uskutečněnému odhodlání založit tradici festivalu Loutky a bábky, pozvala jeho hlavní duše, sama divadelní autorka a herečka, Continuo do městečka za jedním kopcem a pár zatáčkami. Jenomže ten týden se do dějin (a bohužel i mnoha domů) zapsal povodněmi mediálně orazítkovanými jako bleskové. A tak přestože soubor do městečka dlouhou cestu vážil, mohl z představení uvést jen kratičkou ukázku v budově místního kina a...