Slova po tichu, ticho po slovech

Vysvědčení. Tak jo, když boj, tak boj. Nejsem o nic lepší, ale ani horší. Říká se: „Malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti.“ Ale nemusí to být vždycky pravda. V den, kdy někteří rodičové či víkendoví rádobyvychovávatelé odvozují SVOU hodnotu od vysvědčení svých aninesvěřenců, já se pochlubím naší dnešní skvělou ranní chvilkou. Obouvám se pod schody na odchodu do práce, matně si vzpomínám, kam jsem včera mrskla s klíči, když se ozve charakteristický zvuk odemykání z druhé strany. Á, L. se vrací z posledního středoškolního mejdanu. Věřím jí víc než sobě samé (a mám k tomu své dobré  důvody), takže se vůbec neobávám toho, co uvidím, v jakém stavu se po protančené noci vrací.  A taky že jo!  V kráse svých devatenácti let, usměvavá,  v náladě lehce letně sentimentální, malounko unavená, nebývale ochotně odpovídá na mé otázky po včerejšku. S nadhledem, nadsázkou,  zorientovaně a vyrovnaně. Domlouváme detai...

Nehledat a najít, neprosit se a dostat. (Věnováno MBzO a TvS) Vyprovokována D., vydala jsem se letos poprvé do práce na kole. S přepínačem pozornosti nastaveným na hodnotu "Úplná", protože tudy, kudy se vloni nedalo, se letos může, a vice versa. Tak se mi stalo, že jsem z břehu Dřevnice, kousek před největším vnitrozlínským splavem nepřehlédla "zvláštní ptáky" ( Oldřich Janota a Emil Pospíšil , ale mám ráda i tu coververzi Jarretu). Nevím, kdo to nátáhl mezi lípy na obou březích dvě lana a na ně zavěsil siluety labutí, vytvořené z drátu a asi nějaké bílé netkané textilie. Nevím ani, proč to udělal(a), jestli je to plašička nebo umělecký projekt. Nedaleko odtamtud sídlí hned dvě základky, ale odtud prý vítr nevane. Ale právě v něm se labutě krásně vlní a chvějí. Navíc provonění vůní lipového květu ještě před utrhutím dělá z onoho místa středobod mého párdenního těšení se. Tahle je ale do-opravdická. Do-datečně: Tak, už je vyvysvětleno. Ins...

Ráno. První radou, které se vám dostane, když se trápíte problémy se spánkem je, že musíte chodit spát a vstávat ve stejnou hodinu, tedy dodržovat konstantní rytmus. Měla jsem pár let potíže s usínáním, ostatně není se čemu divit, protože to fakt nebyly dobré roky. Součástí mého restartu ale je, že chodím spát tehdy, kdy se mi chce. Ve svém pokrokově čilém věku si to můžu dovolit, protože mám už jaksi úspěšně odkojeno-odpečováno.  Ovšem tělu, navzdory sokolskému sloganu, neporučíš. Což o to, usínám takřka okamžitě (úplňky jsou samozřejmě výjimkou, to snad každý senzitivnější pochopí, protože sám nespí vůbec nebo jen mělce a málo),  když ale dříve začnu, dříve taky se spánkem skončím. Obzvláště za těchhle letně dlouhých, zpěvných dní. Takže čtvrtá nadranní obvykle znamená, že už jsem v mezičasí, mezistaví, na vlně α, mezi spánkem, R.E.M. sněním a bděním.  Ovšem nemíním se tím trápit a považovat to za problém, naopak toho využívám buď k domácí práci, do kt...

Je po maturách i návazných večírcích. Vztah studentů a profesorů se změnil z hierarchického na málem kamarádský. Z rozumu se přechází na city. Někdy. Někde. Umělecké střední školy jsou asi výjimkou. Nebo aspoň ta, ze které jsem minulé čtyři roky jsem sice kuse a zřídka, ale přece jenom dostávala echa. Po úvodním oboustraně seznamovacím ročníku, když učitelé odborných předmětů  vysledovali, kteří ze svěřených "děcek" svým zvoleným oborem žijí a kteří naopak pouze  "naplňují procenta docházky", nastaly tři roky, které by se označit spíše jako čas mentorství než učitelství nebo učení. Ve vzájemných diskusích, špičkování, inspiraci, rostl vztah, který dnes vyvrcholil  vernisáží společné výstavy pěti letošních absolventů v pivnici Pod lipami. Prostor pro své odcházející studenty domluvil a úvodní řeč vedl Mgr. Martin Dvořák. Kdyby se i výstavy "dospělých" výtvarníků komentovaly takto věcným, vývoj tvorby autora shrnujícím, do kontextu zasazujícím, obsah i ...