Slova po tichu, ticho po slovech

...Alice neodpovídala. Max-Pol byl nervózní. Taky naštvaný, protože o žádné pocity nestál. Jeho nálada spadla do obvyklých nížin.      Nešlo mu o nic víc, než o prosté potvrzení faktu, že obdržela a přečetla, co jí poslal. Proč jí to trvá tak dlouho? Udělal něco špatně? Napsal nesprávnou adresu, nenalepil na obálku známky? Mnohokrát se díval do kufříku a auta - co když to ani neposlal...      Že by byla někde na cestách? Tím pádem by samozřejmě na kontaktní adrese vybírala poštu jen občas, případně by to za ni dělal někdo jiný. Třeba jí ta osoba poštu ani nedoručila? Anebo tam zapomněla nalepit známku? Nebo někdo obálku ukradl. Je snad nemocná, měla úraz, je mrtvá nebo ji unesli? Vstoupila do kláštera? Jeho schopnost vymýšlet teorie byla skoro legrační, ale kdovíjak zase ne.      Vůbec nejhorší představa ovšem byla, že ji svým psaním odradil.      Že jí to vlastně nezajímá.      Tím...

How do I know that I don’t need what I want? I don’t have it. (Katie Byron - Work) Nenech se dráždit ženami pohybuj se mezi nimi jak oblak mezi kmeny pozoruj je jako barevné šmouhy na horizontu jako nepojmenovatelné ptáky poskakující celý boží den a čechrající svá peříčka sobě na odiv a kterémukoliv cizinci na odiv... Ale když už se necháš vydráždit když už necháš ženu jako sloup soli vejít do své mysli ber to se vším všudy Vzbudila si moji touhu a teď musíš ukojit moji touhu Ta záležitost je celá naše pojď, okolky se hodí leda do čítanek (Tadeáš Biron )