Slova po tichu, ticho po slovech

Bylo, opravdu BYLO, ale bohužel už dávno tomu, co jsme si posílali slovní fotky. Tedy (marné) pokusy popsat slovy to, co se nám nepodařilo vyfotit. Třeba proto, že jsme neměli u sebe foťák, nebyli jsme dost pohotoví, nebo nebyly vhodné světelné podmínky, záběr se nezdařil (a nedal se zopakovat), celek se nevešel do objektivu anebo (a to bývával především můj důvod) protože v ten okamžik stud bránil vytáhnout fotoaparát a cvaknout. Dnes jsem si na ten terminus technicus vzpomněla v už typicky myšlenkově nejplodnější části dne (tj. na kole cestou z/do práce). Podle zákona gradace bych teď měla nabídnout tři takové fotky, ale příkaz doby (jen žádné dlouhé nebo citově zatížené kecy!) velí jinak. Popíšu jen dvě (ale na oplátku mně přiměřeně dlouze :-)) Záběr č.1: Vracím se ve tmě sobotní noci skrz celé nedaleké městečko, protože mi samozřejmě ujel poslední vlak a připravuju se na to, že i tu zpáteční cestu budu muset absolvovat pěšourem. Jsem hysterická poplašenka i za denního světla, ne ta...

Kousek "za naším", v lese, je tradiční poutní místo zvané Svatá voda , oficiálně Kaménka (ale zkuste se zeptat domorodce na cestu k tomuto cíli a uvidíte :-)). Trasa k němu je vyznačená z několika stran a po úvodním stoupáku už je to příjemná procházka, která se dá absolvovat třeba i s kočárkem nebo na kole. Je to častý cíl výprav místních i vzdálenějších poutníků a výletníků, dokonce opředený pověstí o tom, že zde křtili a kázali Cyril a Metoděj. I já tam byla nepočítaněkrát. Některé cesty zůstávají nezapomenutelné. Jako třeba ta, když tam (a zpět) Lucie a Jana došly poprvé po svých. Nebyly jim ještě ani celé tři roky, každá měla na zádech ten nejmenší z baťůžků a já se celou cestu jen vrtěla jak na obrtlíku a střídavě volala do příslušného směru: "Janičko, počkej" a "Luci, pojď už". Anebo ta se S.,J. a Chelsea, která už bohužel navždy bude patřit do kategorie nezopakovatelných. Včera jsem se tam vypravila zkontrolovat, v jakém stavu jsou pěšiny po deští...

Ani při pátku se mi nepodařilo odrazit se z práce natolik včas, jak jsem si ještě ráno představovala. Doma jsem byla už blízko podvečeru, ale nezopakovala jsem včerejší chybu a po krátké servisní přestávce znovu nasedla na kolo a zajela se okoupat. Ozdoby pláže už byly dávno v čudu, všechny oči dost daleko, tak jaképak rozpaky. Voda téměř plavcůprázdná, čistá, teplá tak akorát. Po nějakých sto tempech už člověk (nebo aspoň já )cítí, jak z něho odpadávají všechny smutky a bolístky a najednou jako by se znovuzrodil prvotní klid, rovnováha a čistota. V (jistěžě marné) snaze udržet si ten pocit co nejdéle zamířím až k protějšímu břehu. Tam se u mola chytím jednoho "očka" pneumatikového nárazníku a pokračuju v bytí tam, kde bych sice být chtěla, ale nejsem. A do toho zazní důvěrně známý zpěv. V prvním okamžiku jsem vážně netušila kdo a kde jsem, ale za pár vteřin se jako obvykle situace přísně logicky vysvětlila. To si jen místní country kapela snaží nastavit svou aparaturu (a n...

Měla jsem k dispozici pár hodin dělící noc od svítání, uličky jednoho krásného města, žijícího ten týden ve zvláštním režimu, svoje nohy a hlavu k tomu, abych si prochodila a propřemýšlela slova, která ráno napíšu kamarádovi, který mě naprosto zaskočil jedinou větou v našem poměrně (a netypicky) dlouhém telefonickém rozhovoru. Ať jsem se snažila začít se na věc dívat z kterékoliv strany, vždycky jsem skončila u obecně uznávané pravdy, že nejkřehčí "věc" na světě je důvěra. Jenomže, to je řeč o důvěře zklamané, porušené. Pokud je ale důvěra pomalu budovaná na základě vlastní zkušenosti a dobře oboustraně opečovávaná, pak naopak může být tím lanem nejpevnějším. Jak jsem se dostala k letním představením brněnského Divadla v sedm a půl jsem podrobně vylíčila už vloni . A myslím, že moje nadšení z něj ten zápis odráží naprosto prokazatelně. Takže letos jsem začala na jejich diskusním fóru dotazem otravovat hned jakmile jaro přislíbilo, že by mohlo mít i následníka. A kupodivu po p...

Vezli jsme kamaráda pod hrad L., jako poděkování za to, že se improvizovaně nechal vytáhnout z vlaku, abychom spolu mohli být aspoň na pár desítek minut, nemáme totiž těchto přímých příležitostí zase tolik. Projíždíme rozpáleným městem a naši pozornost upoutají venkovní výstavní panely umístěné v parčíku na nábřeží. V hlavě mi okamžitě šlehne vzpomínka na jinou venkovní fotovýstavu Yanna Arthuse Bertranda , kterou jsme spolu procházeli na Kampě asi před třemi lety (a v ploskách chodidel ten pocit, kdy jsme se bosky procházeli po mapě světa v vlaječkami zobrazujícími přesné lokace pořízení jednotlivých snímků, Gulliverka v Irsku...). To není určitě jen tak samosebou, takže v následujících dnech se snažím zjistit, o jakouže výstavu se jedná tentokrát. Googluji špatně, z plochy počítače zjistím virtuální nic. Přesto(=právě proto) mi to nedá pokoje, něco mě tam táhne. Rozhodnu se obětovat tomu zjištění jednu přespolední povinně strhávanou pauzu. Jen...zase ta logistika...vzít si s sebou f...