Slova po tichu, ticho po slovech

Asi to už fakt s těmi jmény přeháním: je to pár měsíců, co jsem se s jedním na patře probudila a naprosto nevěděla, kam ho zařadit. Ještě že jsou některá hledání v dnešní době TAK jednoduchá! Je-li tedy Rubem Fonseca jeden z nejznámějších brazilských spisovatelů a zároveň věřím, že slova a obrazy, kterým se podaří přejít nejistou hranici mezi spánkem a bděním opravdu není radno ignorovat, pak jsem se (netypicky) vůbec nemusela ptát "A co já s tím?". Rozhodování se nakonec smrsklo do jednoduché volby: román nebo povídky? První nahlédnutí cestou kratší formy se mi už několikrát osvědčilo, tak bez váhání: B je správně! A z rozhodnutí, zpětně označeného jako dobré, se vyklubal výlet za hranice mých čtenářských preferencí a to dokonce výlet paradoxně osvěžující. Takhle drsnou literaturu normálně nevyhledávám. Proč bych měla o světě, kde vztahy jsou ryze účelové, identity téměř výhradně převlečené a naděje je dávno zapomenutý pojem, ještě i číst, když se reálný svět takovým opravd...

Hraju sama se sebou takovou hru. Během roku si tipy na knížky zapisuju na zadní stránky papírového diáře, ale jen velmi výjimečně je nalistuju před knižními regály. A pak ..., většinou právě v tomto období, když si zakládám diář pro další rok ..., vytáhnu tu hromádku už zdánlivě zbytečných ("nepoužitečných") bločků a s chutí přeškrtávám vždy aspoň pár knížek, které se mi dostaly do rukou a před oči jinou cestou. Tahle na mě měla políčeno už od roku 2006. Anebo já na ni ? Mezinárodní proslulost tohoto příběhu dorazila až do jezevčí nory, takže jsem ještě před otevřením knížky přesně věděla, kdo je Richard Parker, ale nepředstavovalo to vůbec žádnou překážku či čtenářskou újmu. Stejně jsem docela nedávno načapala samu sebe při tom, že čtu převážně knížky, kde spíše než o to, jako "to" dopadne, jde o to, jak "to" letí. Přestože je vyprávěn příběh velmi výlučný, přesahující obecnou lidskou zkušenost a vyhroceně krutý, prostupuje jím cimrmanovský nebo spíše vy...