Milý deníčku...(1)

Ráno.

První radou, které se vám dostane, když se trápíte problémy se spánkem je, že musíte chodit spát a vstávat ve stejnou hodinu, tedy dodržovat konstantní rytmus. Měla jsem pár let potíže s usínáním, ostatně není se čemu divit, protože to fakt nebyly dobré roky. Součástí mého restartu ale je, že chodím spát tehdy, kdy se mi chce. Ve svém pokrokově čilém věku si to můžu dovolit, protože mám už jaksi úspěšně odkojeno-odpečováno.  Ovšem tělu, navzdory sokolskému sloganu, neporučíš. Což o to, usínám takřka okamžitě (úplňky jsou samozřejmě výjimkou, to snad každý senzitivnější pochopí, protože sám nespí vůbec nebo jen mělce a málo),  když ale dříve začnu, dříve taky se spánkem skončím. Obzvláště za těchhle letně dlouhých, zpěvných dní. Takže čtvrtá nadranní obvykle znamená, že už jsem v mezičasí, mezistaví, na vlně α, mezi spánkem, R.E.M. sněním a bděním.  Ovšem nemíním se tím trápit a považovat to za problém, naopak toho využívám buď k domácí práci, do které se mi jindy nechce, anebo k čtení/psaní.
Je  5:05, zní konejšivý signál mobilního budíku, a přestože moje pružná pracovní  je skutečně velmi liberální, vstávám, s myšlenkou na ty, kteří musí být v tekuté práci na minutu přesně a záhy.
Ostatně, chystá se tropický den a je výhodné se přesunout za snesitelné teploty a hustoty pasažérstva. Na sebe minimální sestavu (5 ks i s botama), a s myšlenkou na ArcoIris, jejíž psychedelické koktejlky jsem tuhle z hromady zanechaného šatstva vytáhla a dnes je na sebe nevernisážově navlekla, mířím do práce. Uvolněně, bez spěchu té, která vypravuje pouze samusebe.

Z jízdy a obsahu knížky procitnu až s hlášením mé aktuální výstupní stanice. U dveří se na mě mile culí kolega Z.: „Už jsem si myslel, že přejedeš, to se nesmíš TAK ZAČÍTAT! “
Jdeme těch pár metrů spolu a už se ladíme na pracovní proces. Aha, je čtvrtek, v kanclu bude firemní briefing… přejdeme práh otevřených dveří a z úst nejvyšších se ozve: „Jdete z plážového volejbalu?“ Ale Z., jistý si svou nepostradatelností pro firmu, smečuje do hřiště: „Nepřicházím do styku s veřejností a šéf mi kraťasy toleruje“. Co bych řekla já na otázku, jestli jsem se nezapomněla převlíct z noční košile? Vážně nevím, jestli bych měla tu pohotovost alespoň v míře troufalosti odhalit své přece už jenom povislejší paže.
Pustím počítač a vběhnu do úvodního zahřívacího (ani v tom horku netoužím po zchlazení nějakou ne-příjemnou zprávou) kolečka Pracovní mail - Soukromý mail – Oblíbené položky.
A teď to přijde…viditelný důkaz, že dnes jsem nevstávala takhle brzo sama…Jsem vděčná za to, že myšlenky snad ještě nejsou uživatelům wifisítí monitorovány a zaznamenávány, protože to oslovení, které mlčky vyhrkla má amygdala, by mi vážně neprošlo…

Kazím /nekazím?

Komentáře

  1. Žádná večerka, žádný budík, mám to stejně, naštěstí taky povětšinou nemusím řešit pracovní dobu :) Hezký povídání, dík :o))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji vám, Mílo, za pozornost i pochvalu. Byla jsem včera na besedě o tvůrčím psaní a přepadla mě z ní chuť psát veřejně častěji. Uvidíme, co se z toho vyvine.
      S.

      Vymazat
  2. Pred nejakymi sto stopadesati a vice lety takrka neznali uceleny 8-9 h spanek, byl delen na dve casti, prestavka slouzila k ruznym praktickym ucelovym nutnym cinnostem. Proc tedy my dnes bychom meli vse nutne cpat do mantinelu 22 - 6/7 a naopak ty hodiny navic vselijak smysluplne nevyuzivali...cao! : ) Pe

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, kapitáne, taky jsem ten článek na téma dvoudílné spaní četla. Obávám se ale, že s příchodem elektrifikace a elektronizace se biorytmy redefinovaly dokonale.
      A kromě toho, ten deníkový zápis není o spánku! :-)

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

S.Zhlédnuto: Zachraňte Edwardse (Dagmar Smržová, Febio, HBO, 2010)

Z cest(y): Rešovské vodopády (věnováno nejneočekávanější telefon-zvednuvší ježbabce posledních dní - Vti)

Milý deníčku...(3)