čtvrtek 30. června 2016

Milý deníčku...(3)

Vysvědčení.

Tak jo, když boj, tak boj.
Nejsem o nic lepší, ale ani horší.

Říká se: „Malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti.“
Ale nemusí to být vždycky pravda.

V den, kdy někteří rodičové či víkendoví rádobyvychovávatelé odvozují SVOU hodnotu od vysvědčení svých aninesvěřenců, já se pochlubím naší dnešní skvělou ranní chvilkou.

Obouvám se pod schody na odchodu do práce, matně si vzpomínám, kam jsem včera mrskla s klíči, když se ozve charakteristický zvuk odemykání z druhé strany. Á, L. se vrací z posledního středoškolního mejdanu. Věřím jí víc než sobě samé (a mám k tomu své dobré  důvody), takže se vůbec neobávám toho, co uvidím, v jakém stavu se po protančené noci vrací. 
A taky že jo!  V kráse svých devatenácti let, usměvavá,  v náladě lehce letně sentimentální, malounko unavená, nebývale ochotně odpovídá na mé otázky po včerejšku.
S nadhledem, nadsázkou,  zorientovaně a vyrovnaně. Domlouváme detaily domácnostní logistiky a já končím:

„Ale tohle triko neznám! To máš nové? Je skvělé a moc ti sluší. Půjčíš mi ho někdy?“
 „Jo, teď si ho sice vezmu s sebou na svůj kultůrčundr, ale pak se domluvíme…“
„Dobrou noc“, přeju jí, protože vím, kam ve svém „aťasu“ pochopitelně zapadne.
A tím ji výjimečně uvedu do malých rozpaků.
„A co ti mám popřát já, když jdeš v takovémto horkém letním dni do práce?“

Jestli tohle není krásné, pak opravdu nevím…


středa 29. června 2016

Milý deníčku...(2)

Nehledat a najít, neprosit se a dostat.
(Věnováno MBzO a TvS)

Vyprovokována D., vydala jsem se letos poprvé do práce na kole.
S přepínačem pozornosti nastaveným na hodnotu "Úplná", protože tudy, kudy se vloni nedalo, se letos může, a vice versa.
Tak se mi stalo, že jsem z břehu Dřevnice, kousek před největším vnitrozlínským splavem nepřehlédla "zvláštní ptáky" (Oldřich Janota a Emil Pospíšil, ale mám ráda i tu coververzi Jarretu).

Nevím, kdo to nátáhl mezi lípy na obou březích dvě lana a na ně zavěsil siluety labutí, vytvořené z drátu a asi nějaké bílé netkané textilie. Nevím ani, proč to udělal(a), jestli je to plašička nebo umělecký projekt. Nedaleko odtamtud sídlí hned dvě základky, ale odtud prý vítr nevane. Ale právě v něm se labutě krásně vlní a chvějí. Navíc provonění vůní lipového květu ještě před utrhutím dělá z onoho místa středobod mého párdenního těšení se.




Tahle je ale do-opravdická.


Do-datečně: Tak, už je vyvysvětleno. Instalace je to umělecká, protože výsledek bakalářské práce, a Úřadem povolená. Autorkou prototypu budoucí instalace nad Baťovým kanálem, v přístavišti v Napajedlích je Sylvia Hlavová.
Z radosti, kterou mi dokáže dát jen druhý člověk, jsem dnes ještě přiblejskla:




čtvrtek 23. června 2016

Milý deníčku...(1)

Ráno.

První radou, které se vám dostane, když se trápíte problémy se spánkem je, že musíte chodit spát a vstávat ve stejnou hodinu, tedy dodržovat konstantní rytmus. Měla jsem pár let potíže s usínáním, ostatně není se čemu divit, protože to fakt nebyly dobré roky. Součástí mého restartu ale je, že chodím spát tehdy, kdy se mi chce. Ve svém pokrokově čilém věku si to můžu dovolit, protože mám už jaksi úspěšně odkojeno-odpečováno.  Ovšem tělu, navzdory sokolskému sloganu, neporučíš. Což o to, usínám takřka okamžitě (úplňky jsou samozřejmě výjimkou, to snad každý senzitivnější pochopí, protože sám nespí vůbec nebo jen mělce a málo),  když ale dříve začnu, dříve taky se spánkem skončím. Obzvláště za těchhle letně dlouhých, zpěvných dní. Takže čtvrtá nadranní obvykle znamená, že už jsem v mezičasí, mezistaví, na vlně α, mezi spánkem, R.E.M. sněním a bděním.  Ovšem nemíním se tím trápit a považovat to za problém, naopak toho využívám buď k domácí práci, do které se mi jindy nechce, anebo k čtení/psaní.
Je  5:05, zní konejšivý signál mobilního budíku, a přestože moje pružná pracovní  je skutečně velmi liberální, vstávám, s myšlenkou na ty, kteří musí být v tekuté práci na minutu přesně a záhy.
Ostatně, chystá se tropický den a je výhodné se přesunout za snesitelné teploty a hustoty pasažérstva. Na sebe minimální sestavu (5 ks i s botama), a s myšlenkou na ArcoIris, jejíž psychedelické koktejlky jsem tuhle z hromady zanechaného šatstva vytáhla a dnes je na sebe nevernisážově navlekla, mířím do práce. Uvolněně, bez spěchu té, která vypravuje pouze samusebe.

Z jízdy a obsahu knížky procitnu až s hlášením mé aktuální výstupní stanice. U dveří se na mě mile culí kolega Z.: „Už jsem si myslel, že přejedeš, to se nesmíš TAK ZAČÍTAT! “
Jdeme těch pár metrů spolu a už se ladíme na pracovní proces. Aha, je čtvrtek, v kanclu bude firemní briefing… přejdeme práh otevřených dveří a z úst nejvyšších se ozve: „Jdete z plážového volejbalu?“ Ale Z., jistý si svou nepostradatelností pro firmu, smečuje do hřiště: „Nepřicházím do styku s veřejností a šéf mi kraťasy toleruje“. Co bych řekla já na otázku, jestli jsem se nezapomněla převlíct z noční košile? Vážně nevím, jestli bych měla tu pohotovost alespoň v míře troufalosti odhalit své přece už jenom povislejší paže.
Pustím počítač a vběhnu do úvodního zahřívacího (ani v tom horku netoužím po zchlazení nějakou ne-příjemnou zprávou) kolečka Pracovní mail - Soukromý mail – Oblíbené položky.
A teď to přijde…viditelný důkaz, že dnes jsem nevstávala takhle brzo sama…Jsem vděčná za to, že myšlenky snad ještě nejsou uživatelům wifisítí monitorovány a zaznamenávány, protože to oslovení, které mlčky vyhrkla má amygdala, by mi vážně neprošlo…

Kazím /nekazím?

neděle 12. června 2016

Děkujeme! Odcházíme... - Vernisáž kolektivní výstavy absolventů UMPRUMky v UH

Je po maturách i návazných večírcích. Vztah studentů a profesorů se změnil z hierarchického na málem kamarádský. Z rozumu se přechází na city. Někdy. Někde.

Umělecké střední školy jsou asi výjimkou. Nebo aspoň ta, ze které jsem minulé čtyři roky jsem sice kuse a zřídka, ale přece jenom dostávala echa. Po úvodním oboustraně seznamovacím ročníku, když učitelé odborných předmětů  vysledovali, kteří ze svěřených "děcek" svým zvoleným oborem žijí a kteří naopak pouze  "naplňují procenta docházky", nastaly tři roky, které by se označit spíše jako čas mentorství než učitelství nebo učení. Ve vzájemných diskusích, špičkování, inspiraci, rostl vztah, který dnes vyvrcholil  vernisáží společné výstavy pěti letošních absolventů v pivnici Pod lipami.
Prostor pro své odcházející studenty domluvil a úvodní řeč vedl Mgr. Martin Dvořák. Kdyby se i výstavy "dospělých" výtvarníků komentovaly takto věcným, vývoj tvorby autora shrnujícím, do kontextu zasazujícím, obsah i formu komentujícím způsobem, ubylo by možná pošklebků na adresu současných umělců a jejich děl ze strany laické veřejnosti. Jenomže to bychom si na vernisážích nesměli hrát hry na nejzorientovanější a nejchápavější tajemné vševědce.



Tuhle naprosto pravidla porušující fotku jsem zařadila záměrně, protože mezi zády vystavujících prosvítá tvář dobře se bavícího akademického sochaře Radima Hankeho. Velký palec nahoru, že si udělal čas.
 V chodbě "pavlače",  v lepším než lokálovém světle měl každý z vystavujících jeden "vzorek".
Nízké reliéry Jana "Johnyho", absolventa oboru kamenosochařství.

 Sociálně motivované enkaustiky Adama, obor užitá malba.


Abstraktní enkaustiky naší L., obor užitá malba


Sářiny expresivní autoportréty, obor užitá malba



Nick studoval obor užitá grafika